Čís. 378.
Jest podílnictvím na krádeži, nikoliv pouhým odvrácením podezření trestního činu, ukryl-li pachatel při domovní prohlídce věci, pocházející z krádeže, by ie pro sebe uchránil.
(Rozh. ze dne 19. února 1921, Kr I 772/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. srpna 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem dle § 477 tr. zák. a zločinem dle § 185, 186 a) tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Vytýká-li stížnost rozsudku po stránce hmotné (§ 281 čís. 9 a) tr. ř.), že neprávem rozděluje činnost stěžovatelovu na činnosti dvě, jež podřaďuje různým předpisům zákona, stačí podotknouti, že šlo skutečně, dle zjištění rozsudku, o dvě časově od sebe oddělená období činnosti, jež byla pojata do obžaloby. Jakmile každé z těchto období vykazuje veškeré zákonnité známky různých trestných činů, není závady vedle § 34, 35 tr. zák., by nebyly podřaděny těmto různým trestním předpisům. Ovšem vytýká stížnost výroku, odsuzujícímu stěžovatele pro zločin podílnictví na krádeži, že činnost dotyčnou, následovavší časově po činnosti, jež uznána za přestupek dle § 477 tr. zák. nutno pokládati za zodpovídání se stěžovatele za vyšetřování, jež bylo zahájeno veřejnými orgány o provedené činnosti. Ohledně 55 kg masa, jež stěžovatel vydal při prvé domovní prohlídce, bylo tu doznání obžalovaného ve směru § 477 tr. zák.; ohledně zbytku sluší spatřovati v tom, že jej stěžovatel, schovav jej v mezičasí mezi oběma prohlídkami, při druhé prohlídce zapřel, jen popření činu osobou stíhanou, jež může míti význam pro výměru trestu, jinak však spadá rovněž pod hledisko § 477 tr. zák., jenž měl býti shledán v nákupu veškerého masa. Byť i osobu, z trestního činu podezřelou, dle zásady v § 202 tr. ř. a § 46 h) a i) tr. zák. nečiní samo o sobě trestnou, když vůči orgánům bezpečnostním, proti ní zakročujícím, čin popírá a předměty, podezření utvrzující, ukrývá, sluší přece uvážiti v tomto případě zjištění soudu nalézacího v rozsudku, že 12 kg masa, o něž dle odstavce druhého rozsudku jde, před druhou domovní prohlídkou, věda již, že z krádeže pochází, ukryl a při domovní prohlídce zapřel, by je pro sebe uchránil. Dle tohoto nešlo stěžovateli, jak stížnost mu podkládá, o to, by odvrátil od sebe podezření, trestního činu, nýbrž by se uchoval v držení věci ukradené. Za takových okolností nelze však shledat právně mylným, když soud v jednání tom shledal veškeré známky zločinu podílnictví na krádeži a uznal stěžovatele vinným tímto zločinem.
Citace:
č. 378. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 93-94.