Čís. 351.
Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.). Tím, že prodatel vyhradil předmět potřeby pro staré odběratele, neobmezoval ještě podstatně jeho prodej (§ 12 cit. zák.).
(Rozh. ze dne 29. ledna 1921, Kr I 606/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Plzni ze dne 23. dubna 1920, jímž byl uznán vinným přečinem dle § 12 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., rozsudek v odpor vzatý zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Provádějíc důvod zmatečnosti čís. 4 § 281 tr. ř., brojí zmateční stížnost proti tomu, že mezitímním nálezem lichevního soudu zamítnut byl návrh stěžovatelův na provedení důkazů: a) svědeckým výslechem Bohumila K. a Irmy M. o tom, že stěžovatel kontrolním orgánům lichevního úřadu Františu S. a Karlu P. na jich otázku, má-li rum, ihned sdělil, že má asi hektolitr rumu, který musí prodati svým starším zákazníkům; b) dotazem u nákupního a výrobního družstva lihovarnického v Praze o tom; že stěžovatel byl povinen onen hektolitr rumu prodati svým zákazníkům, kteří by jinak měli právo stěžovati si u lihové ústředny (správně: komise) v Praze, která by mu příděl lihu buď zmenšila (snížila) nebo vůbec odmítla. Nalézací soud neodůvodňuje mezitímního nálezu ani v rozsudku ani dle protokolu o hlavním přelíčení. Zamítnutím oněch návrhů porušil nalézací soud ustanovení § 3 tr. ř., podle něhož trestní soudy jsou povinny s touž péčí bráti zřetel na okolnosti sloužící k obhajobě obžalovaného; jako na okolnosti sloužící k jeho usvědčení. Ohledně okolnosti, v návrhu shora ad a) uvedeného, potvrdil svědek František S., že nejprve příručí obžalovaného Bohumil K., a pak i manželka obžalovaného jemu a Karlu P-ovi na otázku, mají-li rum, odpověděli, že nikoli, že jim také obžalovaný, který přišel později, řekl, že rumu nemá a že teprve, když svědek řekl, že půjdou do sklepa a budou prohlížeti, stěžovatel prohlásil, že ho má 1 hl, ale reservovaný pro své staré odběratele. Obžalovaný trval však na tom, že svědkovi S-ovi ihned na jeho otázku, má-li rum, odpověděl, že má asi 100 litrů, že však ho má pro své stálé odběratele. K vyvrácení výpovědi S-ovy vedl obžalovaný řečený důkaz, chtěje prokázati, že na otázku S-ovu ihned odpověděl, že rumu sice má, ale pouze množství, jež reservoval pro staré odběratele. Poněvadž nalézací soud z toho, že obžalovaný dle výpovědi S-ovy z počátku svou zásobu rumu vůbec zatajil, vyvozuje, že obžalovaný rum uschovával, jest jasno, že zjištění okolnosti, o níž obžalovaným sub a) uvedený důkaz byl nabídnut, mohlo miti vliv na přesvědčení soudu, to tím spíše, kdyžtě Karel P„ jenž stejně jako František S. ve své funkci jako dozorčí orgán lichevniho úřadu zároveň s S-em intervenoval, tohoto počátečného zapírání obžalovaného nepotvrdil, nýbrž vypověděl, že se nepamatuje na to, zdali se ptali obžalovaného, má-li rum. Okolnost, o níž Bohumil K. a Irma M. měli jako svědci býti slyšeni, mohla by tudíž při posuzování trestní této věci, při nejmenším však při posuzování věrohodnosti a věcné správnosti údajů svědka S-a míti důležitý, po případě i rozhodný význam a mohl by se shora uvedený závěr rozsudku státi vratkým. Co se tkne důkazu shora ad b) uvedeného, jest uvážiti, že ke skutkové povaze přečinu dle § 12 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb, z. a n. se vyhledává, by vinník také podstatně obmezil prodej předmětů potřeby, v tomto případě rumu; obžalovaný pak ospravedlňuje se tím, že do 10. března 1920 prodával z únorového přídělu lihu vyrobený rum každému, kdo přišel a teprve, když onoho dne shledal, že z 10 hl rumu mu zbývá toliko jediný hl, že reservoval tento hektolitr rumu pro své dosavadní zákazníky, kteří se objednávkami u něho o rum hlásili, proto že v březnu 1920 vůbec žádný líh přidělen nebyl a poněvadž dle stávajících předpisů byl povinen rum prodávati starým odběratelům, takže by mu lihová ústředna mohla snížiti nebo vůbec odepříti příděl líhu, раk-li by rumu nedodal odběratelům z období 1912/1913. Jest na snadě, že pro posouzení úmyslu obžalovaného jest provedení důkazu nabídnutého přímo nezbytným, neboť jen provedením důkazu toho lze s bezpečností usuzovati, zda obžalovaný dle své povinnosti oněch 100 litrů rumu reservoval pro staré odběratele, či zdali skutečně a to podstatně obmezoval prodej rumu; měl tedy připuštěn býti obžalovaným v té příčině navrhovaný důkaz dotazem u nákupního a výrobního družstva lihovarnického v Praze o tom, jak svrchu sub b) návrhu obžalovaného je uvedeno. Pro posouzení této otázky je ostatně též důležité zjistiti, kolik prodal obžalovaný rumu starým a novým zákazníkům (kteří nepadají do období 1912/1913) a kolik ze svých zásob prodal v drobném prodeji, dále ta okolnost, к níž nalézací soud rovněž nepřihlížel, zdali obžalovaný dříve, než mu zbyl onen 1 hl rumu z lednového přídělu roku 1920, neprodal všecky zásoby nebo kolik rumu z těchto zásob v drobném prodeji a kterým zákazníkům. Odmítnutím nabízených důkazů byly tedy mezitímním nálezem proti návrhu obžalovaného učiněným, porušeny zásady trestního řízení, jichž šetřiti káže podstata řízení, obhajobu zabezpečujícího, pročež je rozsudek stižen zmatečností dle čís. 4 § 281 tr. ř.