Čís. 423.Vyhrůžka zastavením práce a stávkou může býti, pronesena-li vůči správě podniku, vyhrůžkou vážným ublížením na majetku (§ 98 lit. b) tr. zák.).Vyhrůžka jednáním, jež samo o sobě jest právně přípustno, stává se bezprávnou a trestnou, jakmile jí bylo použito, by byl vynucen na ohroženém výkon, na nějž hrozící nemá právního nároku.Pohnutky politické nejsou všeobecně pohnutkami nízkými a nečestnými.(Rozh. ze dne 21. dubna 1921, Kr I 663/20.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle § 98 lit. b) tr. zák., vyhověl však jeho odvolání do výroku, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných a že proto ztrácí volební právo do obcí a zrušil tento výrok nalézacího soudu, mimo jiné z těchtodůvodů:Zmateční stížnost obžalovaného dovolává se proti rozsudku, odsuzujícímu ho pro zločin veřejného násilí vydíráním, zmatečních důvodů § 281 čís. 5, 9 a) i b) tr. ř. Vycházíť zmateční stížnost především z náhledu, že, bylo-li dělnictvo oprávněno prohlásiti, že pracovati nebude, — a v okolnosti, že soud otázkou, zda osazenstvo na dolu bylo povinno pracovati čili nic, se nezabývá, shledává stížnost zmatek č. 5 § 281 tr. ř., — nelze v prohlášení tom, i kdyby obsahovalo vyhrůžku a stalo se za tím účelem, by jím bylo vynuceno propuštění k organisaci nepřihlásivších se dělníků na správě dolů, spatřovati vydírání. Stížnost poukazuje jednak na nařízení vlády republiky Československé ze dne 19. prosince 1919, čís. 662 sb. z. a n., jež zavazuje v podobných případech jen ku poskytnutí soukromoprávní náhrady, jednak na zákon koaliční, jenž pouhé zastavení práce vůbec netresce, nebylo-li za účelem jeho provedení použito prostředků odstrašení a násilí. Než citované vládní nařízení upravuje toliko otázku rozhodčích soudů dělnických pro spory o vypuzení z práce, aniž by, jak přirozeno, jakkoli prejudikovalo a prejudikovati mohlo použití předpisů trestního zákona. Zákon koaliční, upravující ostatně jiné poměry, než o jaké tuto jde, poukazuje však sám v § 3 na přísnější ustanovení trestního zákona, jenž v první řadě přichází v úvahu, a ohrožuje zvláštním trestem jen použití prostředků odstrašení a násilí, nedosahujících stupně § 98 tr. z., tedy ne skutečného násilí nebo nebezpečné vyhrůžky poškozením na těle, svobodě, cti nebo majetku. V tomto případě však zjišťuje soud, že vyhrůžka zastavením práce a stávkou byla pro ohroženou správu dolů skutečně vyhrůžkou vážným poškozením na majetku, ježto správě dolů bylo tehda splniti nutný závazek ku dodávce uhlí sklárně v H., takže zastavením práce na dolu bývala by i práce ve sklárně ohrožena, což bylo by spojeno pro správu dolů se značnou škodou majetkovou, jíž bylo se správě dolů proto důvodně obávati, pakli by vyhrůžce nebyla povolila a do organisace nevstoupivší dělníky nepropustila. Nesprávná jest argumentace stížnosti, že, bylo-li dělnictvo oprávněno, beztrestně práci zastaviti, nemůže býti též trestnou vyhrůžka tímto zastavením. Neboť i vyhrůžka jednáním, jež samo o sobě by bylo beztrestné, ba snad i jinak právně přípustné, jest způsobilou, by vzbudila v ohroženém vážné ohavy před újmou na majetku. Nebýti toho, nebylo by lze nahlédnouti, že by vyhrůžkou takovou mohl býti konán nátlak na vůli ohroženého, by jeho opačná vůle byla zlomena. Zákon v § 98 tr. zák. chrání však svobodu vůle státních občanů. Proto stává se vyhrůžka jednáním, byť i o sobě právně přípustným, bezprávnou a trestnou, jakmile jí bylo použito, by vynucen byl na ohroženém výkon, na nějž hrozící nemá právního nároku. Je-li však otázka, bylo-li osazenstvo dolů oprávněno, zastavili práci čili nic, pro trestní posouzení činu obžalovaného nerozhodnou, nemůže ovšem opodstatni ti ani vady dle § 281, čís. 5 tr. ř., že se rozsudek otázkou tou vůbec nezabýval. Totéž platí o témže zmatku formálním, pokud vidí jej stížnost v okolnosti, že se rozsudek nezaměstnával otázkou, měli-li dělníci, o něž šlo, právo na práci, čili nic. Ne pro vydírání, spáchané na těchto dělnících, nýbrž pro vydírání, spáchané na správě dolů byl obžalovaný odsouzen. Proto přišlo by v úvahu jen, měl-li obžalovaný právo na to, by správa dolů propustila dělníky čili nic. Podobného práva obžalovaného neb ostatního dělnictva se však ani stížnost sama nedovolává. Že pak nucené propuštění dělníků z práce jest pro podnikatele věcí, nepostrádající právního významu, jest na snadě. To stačí s hlediska § 98 tr. zák., a nesejde na tom, znamenalo-li vynucené propuštění určitých dělníků právě majetkové poškození dolů. Rozhodným jest, že to, čím bylo hrozeno, by úkon ten na správě dolů byl vynucen, znamenalo vážné ohrožení její na majetku, což rozsudek, jak shora dolíčeno, právem zjistil.Odvolání obžalovaného, směřující proti výroku soudu nalézacího, že čin, jehož se dopustil, byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných a že ztrácí volební právo do obcí, bylo vyhověno z těchto úvah: Čin trestný, pro který obžalovaný byl odsouzen, spáchán byl z pohnutek stavovských, ježto motivem jeho byla okolnost, že dělníci, proti nimž směřoval, byli příslušníky jiné politické strany, pokud se týče organisace, nežli ku které patřil obžalovaný. Čin ten má tudíž nátěr politický. Byť i okolnost ta trestnosti činu nevylučovala, nelze politické pohnutky prohlásiti všeobecně za nízké a nečestné. V tomto případě jest zejména přihlíželi k tomu, že čin trestní spáchán byl v době poválečné (8. října 1919), kdy boje politických stran následkem světového přerodu politického nabyly značné ostrosti, která se přenesla i na jednotlivé jich příslušníky, takže čin, o který jde, nelze ani tak pokládati za výron osobních vlastností obžalovaného, jako spíše za názor strany, pokud se týče organisace politické, jejíž příslušníkem jest obžalovaný a jako jejíž důvěrník též jednal. Bylo proto odvolání obžalovaného v tomto směru vyhověli a uvedený výrok z výroku soudu prvé stolice vyloučiti.