Čís. 413.

Domácnost jest »společnou« ve smyslu §§ 189, 463 tr. zák., dokud společenství fakticky trvá, byť i bylo dočasně přerušováno.
(Rozh. ze dne 9. dubna 1921, Kr I 680/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 4. srpna 1920, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák., rozsudek v odpor vzatý zrušil a sprostil obžalovaného z obžaloby.
Důvody:
Nalézací soud uznal obžalovaného vinným zločinem zpronevěry dle 183 tr. zák. z té příčiny, že v době, kdy věci, jeho manželce náležející, si přivlastnil a prodal, nebylo mezi manželi již společné domácnosti. Nalézací soud dospěl k náhledu tomu v úvaze, že obžalovaný své manželce, která s jeho souhlasem odebrala se o velikonocích 1919 k návštěvě své matky a jíž slíbil, že si pro ni o svatodušních svátcích přijde, krátce po těchto svátcích poslal lístek s obsahem: »Viele Grüsse von der Reise nach Amerika«, že však do Ameriky se nevystěhoval, nýbrž přesídlil do okresu Loketského, kde se dne 8. září 1919 podruhé oženil. Soud vzal dále za prokázáno, že obžalovaný dotyčné věci, mající hodnotu přes 200 korun, po svatodušních svátcích prodal bez vědomí a souhlasu své zákonité manželky, a nabyl vzhledem k tomu, že manželce své jednak slíbil, že si pro ni o svatodušních svátcích přijde, jednak napsal jí onen lístek a pod záminkou, že jede do Ameriky, se přestěhoval do jiného okresu, kde se po druhé oženil, přesvědčení, že již o svatodušních svátcích nepomýšlel, pokračovati ve společné domácnosti se svou manželkou, a že tudíž takovéto domácnosti ve skutečnosti již tu nebylo. Právem brojí zmateční stížnost s hlediska důvodu čís. 9 a) § 281 tr. ř. proti náhledu soudu nalézacího jako právně mylnému, tvrdíc, že v době prodeje věcí společná domácnost ještě zrušena nebyla a že tudíž obžalovaný neměl býti trestně stíhán pro prodej věcí bez návrhu své manželky. Dlužno uvážiti, že dle zjištění rozsudku manželka obžalovaného odešla s jeho svoleními ku své matce pouze na návštěvu, z níž ji obžalovaný po nějaké době chtěl zase k sobě odvésti. Tímto jen dočasným vzdálením se nevystoupila ještě ze společné domácnosti, která pojmově předpokládá život společný co do bytu a stravy, byť i občasné přerušovaný. Nepřestala proto míti v dosavadním společném bytě své vlastní a právní bydliště, kam se kdykoli navrátiti mohla, kde měla své věci a kde obžalovaný se i nadále zdržoval. Že obžalovaný pojal již o svatodušních svátcích úmysl, nepokračovati ve společné domácnosti se svou manželkou, není pro právní posouzení věci momentem jedině rozhodným. Teprve faktickým opuštěním společné domácnosti, totiž odstěhováním se obžalovaného ze společného dosud bytu do jiného okresu v úmyslu, nevrátiti se již, byla společná domácnost zrušena. Ze zjištění rozsudku nevychází však na jevo, že by prodej věcí se byl stal teprve po zmíněném faktickém opuštění společného bytu, tedy v době, kdy o žití ve společné domácnosti ve smyslu zákona (§§ 189 a 463 tr. zák.) nemohlo by se již mluviti. Náhled stížnosti, že právně jest domácnost společnou i dnes, poněvadž manželka může obžalovaného ediktem dle změněného zákona manželského vždy ještě donutiti, by společnou domácnost obnovil, není správným, poněvadž slova §§189, a 463 tr. zák. »pokud žijí ve společné domácnosti« ukazují jasně k tomu, že dobrodiní dle těchto míst zákona je omezeno jen na dobu faktického trvání společné domácnosti. Poněvadž dle toho co řečeno, jde o zpronevěru mezi manželi, spáchanou ještě za doby, co oba žili ve společné domácnosti, mohl by obžalovaný pro prodej věcí býti soudně stihán jen tehdy, kdyby manželka jeho byla za to žádala. Ježto tak neučinila, a v uplatňování jejích soukromoprávních nároků takové žádosti spatřovati nelze, jeví se odsouzení obžalovaného pro onen skutek, v obžalobu daný, vůbec pro zločin dle §u 183 tr. zák. pak zvláště neoprávněným i bylo odůvodněné zmateční stížnosti obžalovaného vyhověti a obžalovaného sprostiti z obžaloby pro nedostatek návrhu oprávněného žalobce. (§ 259 čís. 1 tr. ř.).

Citace:

č. 413. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 143-144.