Čís. 401.Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).Pokud lze užití předpisů o trestání válečné lichvy na vývoz předmětů potřeby do ciziny. Lhostejno, zda předměty, jež jest prohlásiti za propadlé (§ 20 cit. zák.), náležejí pachateli čili nic.(Rozh. ze dne 23. března 1921, Kr I 688/20.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Liberci ze dne 11. srpna 1920, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919 č. 568 sb. z. a n. a přestupkem podle § 7 odstavec prvý téhož zákona.Důvody:Základní názor, z něhož stížnost, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti dle § 281, čís. 9 a) tr. ř., vychází, že totiž cílem zákona o stíhání válečné lichvy je pouze ochrana spotřeby tuzemské, je správným; názorem tím řídil se dle rozhodovacích důvodů rozsudku i soud nalézací. Naproti tomu není stížnost v právu, pokud, opírajíc se o tento názor, všeobecně a bezvýhradně dovozuje, že ustanoveními lichevního zákona nemá býti omezován vývoz předmětů potřeby do ciziny, a pokud v dalším pro tento případ zdůrazuje, že stěžovatel jakožto poslední tuzemský článek v přechodu zboží do ciziny nemůže býti považován za zbytečného člena přechodu předmětů potřeby ke spotřebiteli, jelikož prý chybí zákonný předpoklad řetězového obchodu, který spatřuje stížnost ve vsunutí se mezi výrobce a spotřebitele tuzemského. Především sluší poukázati na to, že se stěžovatel vsunul jako zbytečný, ba škodlivý mezičlen i mezi vyrabitele a tuzemské spotřebitele, když zakoupil boty, v tuzemsku vyrobené, tedy v první řadě pro tuzemskou spotřebu určené, od tuzemského obchodníka za účelem — jak zjištěno — podloudného vývozu do ciziny, by je tedy odňal tuzemské spotřebě bez potřebného povolení povolaného místa k docílení většího zisku; i kdyby nemohlo býti řeči přímo o obchodu řetězovém, nepochybně spadala by činnost jeho pod širší pojem pletich ve smyslu téhož zákona. Než nehledíc k tomu podléhají jednání, vykazující jinak pojmové znaky toho kterého trestného činu ve smyslu lichevního zákona, trestním ustanovením tohoto zákona i tehdy, jde-li při nich o vývoz předmětů potřeby do cizozemska, jsou-li podobným jednáním zároveň poškozeny neb ohroženy ony zájmy tuzemského obyvatelstva, jichž ochrana je cílem lichevního zákona. Cílem tím je jednak, by bylo zabezpečeno zásobování obyvatelstva, jednak, by zabráněno bylo předražování (§ 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 567 sb. z. а n.). I prodeje předmětů potřeby do ciziny mohou býti způsobilé, by jimi byl poškozen tento cíl lichevního zákona, pokud se týče ohrožen. Nehledíc k tomu, že utváření se cen ve státě jednom nebývá bez vlivu na vývoj obdobných poměrů i ve státech sousedních, dlužno pro tento případ poukázati na okolnost, že obuv byla prodána stěžovatelem dle rozsudkového zjištění do Žitavy, místa to, ležícího těsně při hranicích Československé republiky, a sice za účelem podloudného vývozu. Stížnost označuje neprávem jako sofistickou, neudržitelnou konstrukci závěr, kterým rozsudek prohlašuje za myslitelné, že by byl cizozemský překupník naložil s obuví jiným způsobem, než prodejem jejím v cizině a že by byl hleděl odbýti ji v tuzemsku v tom případě, kdyby k zamýšlenému dodání (vývozu) jejímu do ciziny nedošlo. Závěr ten nalézá naopak oporu ve skutečnosti zjištěné rozsudkem, že totiž stěžovatel dopravil ze 60 jím prodaných párů bot do ciziny podloudně pouze 7 párů, kdežto ostatních 53 párů pod různými vytáčkami zde zadržel. Ale již prodej zboží do ciziny sám o sobě, najmě podloudný, příčí se jmenovitě tam, kde se jedná o předměty potřeby, jichž je v tuzemsku nedostatek, snahám, nesoucím se k tomu, by bylo zabezpečeno zásobování obyvatelstva, jelikož se prodejem takovým ztenčují zásoby, které by jinak zůstaly v tuzemsku pro potřebu obyvatelstva domácího. Pro tento případ má v ohledu tom význam rozsudkové zjištění, dle něhož šlo tu o podloudný vývoz předmětu potřeby, v kritické době velmi žádaného a hledaného, jehož větší partie činem stěžovatelovým byla odňata spotřebitelům domácím. Zejména však byl by tím, že by byl beztrestně trpěn prodej předmětů potřeby do ciziny, jenž by zakládal jinak skutkovou podstatu trestných činů ve smyslu lichevního zákona, najmě řetězového obchodu a pletich vůbec, jakož i předražovaní, povážlivě ohrožen i úspěch oněch snah, které směřují k tomu, by bylo zabráněno předražovaní a vykořisťování tuzemského obyvatelstva. Značný zisk, který prodeje do ciziny následkem vyšších cen, při nich zpravidla docilovaných, sebou přinášejí, stal by se vnadidlem, kterým by se k podobným prodejům dali zlákati i přemnozí z těch, jimž osobní zisk a prospěch je nad zájmy celku a kteří se tudíž nerozpakují, by využili každé vhodné příležitosti ku svému obohacení, při čemž nad to jest na snadě, že by, nečiníce rozdílu mezi obchodováním s cizinou na straně jedné a s domácími spotřebiteli na straně druhé, požadovali ony vyšší ceny, docilované při prodejích do ciziny, i od spotřebitelů tuzemských. Jevilo by tudíž beztrestné trpění prodejů předmětů potřeby do ciziny nezbytně nepříznivé účinky zejména i ve zvýšení všeobecné úrovně cenové v tuzemsku, jemuž brániti je právě nejpřednějším cílem lichevního zákona vůbec a jeho trestních ustanovení o řetězovém obchodu a jiných pletichách zvláště. Tím, co právě řečeno, pozbývá, i kdyby správnou byla, významu námitka stížnosti, že se stěžovatel nevsunul mezi výrobce a spotřebitele tuzemského. Jeho jednání tvoří proto skutkovou podstatu pletich, ježto k takovémuto obchodování s obuví nebyl oprávněn a činil tak jedině pro zisk, využívaje poválečných poměrů tržních a nakupuje boty k dalšímu prodeji. Toto jednání bylo také způsobilé zvýšiti cenu bot, uváží-li se zjištění nalézacího soudu, že nakupoval po 134 K a prodával po 135 Mk, při čemž marka se počítala po 1 Kč 35 h. Nevhodně poukazuje stížnost, dovolávajíc se domněle žádoucí retorse, na to, že nejen cizozemští obchodníci prodávají zboží do Československé republiky mnohem dráže, než svým domácím odběratelům, nýbrž že i jednotlivé státy, specielně Německo, svým příslušníkům dovolují ba přímo je nutí, by při prodejích cizincům žádali přirážku k prodejním cenám, jimi jinak požadovaným; vše to mohlo by přijití v úvahu vůbec jen při vývozu zákonitém, ne podloudném, o jaký tuto šlo dle zjištění rozsudku. Totéž platí o poukazu stížnosti na to, že i vláda Československé republiky předpisuje pro vývoz do ciziny ceny, které převyšují ceny tuzemské. Ostatně sama stížnost připomíná, že tento postup vlády diktován je ohledy valutárními a že se týká pouze některých druhů zboží. Stěžovatel pokládá se dále za stižena výrokem, jímž ve smyslu § 20 lichevního zákona bylo vysloveno propadnutí 53 zabavených párů bot, a označuje výrok ten jako nepřípustný a příčící se zákonu. Pokud námitka ta uplatňuje zmateční důvod ve smyslu § 281 čís. 11 tr. ř., že soud při výměře trestu překročil svou trestní pravomoc, je neodůvodněna. Dovozujíc totiž, že Vilém N., zaplativ boty ty a převzav je prohlášením, stal se jich vlastníkem, vychází stížnost z názoru, jakoby § 20. lichevního zákona připouštěl jen prohlášení takových předmětů potřeby za propadlé, které jsou vlastnictvím pachatele nebo neznámých osob, které se trestného činu súčastnily jako pomocníci. Tento názor však nenalézá opory v citovaném zákonném ustanovení, dle něhož lze vysloviti, že předměty potřeby, k nimž se trestný čin vztahuje, nebo výtěžek propadají ve prospěch státu, bez rozdílu, náležejí-li pachateli čili nic. Nerozeznává se tedy mezi osobami na trestném činu jakkoli súčastněnými, a osobami, které na něm podílu naprosto nebraly. Ostatně námitkou svojí sleduje stěžovatel vlastně zájem Viléma N-a, nikoliv zájem vlastní, takže již z tohoto důvodu stížnost nelze uznati za oprávněnou (§§ 282, 283 tr. ř.).