Čís. 453.
Předřazování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Postoupení bytu s nábytkem za přemrštěnou cenu zakládá sice skutkovou podstatu přímého predražovaní, nikoliv však nezbytně též přečinu pletich.
Byt a užívací právo k němu nejsou předměty potřeby ve smyslu lichevního zákona.
(Rozh. ze dne 23. května 1921, Kr I 845/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 23. září 1920, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem pouštění se do pletich dle § 11, čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a přečinem předřazování dle § 7 čís. 3 téhož zákona, pokud směřovala proti odsuzujícímu výroku pro přečin přímého predražovaní, vyhověl jí však co do odsouzení obžalované pro přečin pouštění se do pletich, rozsudek v tomto směru zrušil a obžalovanou z obžaloby pro trestný čin sprostil.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje proti výroku, odsuzujícímu obžalovanou pro přečin pletich dle § 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. а п., důvod zmatečnosti dle § 281 čís. 9 a) tr. ř., proti výroku, kterým uznána byla vinnou přečinem predražovaní dle § 7 čís. 3 téhož zákona, dovolává se zmatku dle § 281 č. 5 tr. ř. V onom směru stížnost, uplatňujíc právní názor, jakoby i pojmu pletich odpovídalo jen takové jednání, které je podobno řetězovému obchodu, dovozuje, že předpokladem podřadění případu pod pojem pletich jest, by tu bylo nějaké jednání s osobami třetími v roli prostředníka, vsunutí se mezi osobu, byt nabízející, a osobu, byt hledající, provázené mimo to úmyslem, těžiti z toho nepřiměřeným způsobem. Obžalovaná prý však jednala s osobou, hledající byt, přímo a požadovala úplatu pouze pro sebe tak, že prý v jejím jednání lze spatřovat! nanejvýš přečin predražovaní. Důvod zmatku dle § 281 čís. 5 tr. ř., totiž neúplnost výroku, kterým jednání obžalované podřaděno bylo skutkové podstatě přečinu předřazování dle § 7 čís. 3 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. а п., spatřuje zmateční stížnost v tom, že soud nalézací nedal zjistiti skutečnou cenu nábytku, za který obžalovaná včetně přenechání bytu požadovala 120000 K, tak, že výrok rozsudkový, jenž označuje onen peníz jako cenu zřejmě přemrštěnou, jehož důvodům prý chybí ale přesné údaje o opravdové ceně nábytku, prý se neopírá o žádnou skutečnost zjištěnou. Touto námitkou stížnost důvodu zmatku dle § 281 čís. 5 tr. ř. neprovádí, nýbrž, dovolávajíc se toho, že bylo povinností soudu, cenu nábytku zjistiti přesněji, znalcem nebo soudním ohledáním, jednak vytýká domnělé nedostatky řízení, jednak nepřímo brojí proti přesvědčení, k němuž dospěl soud volnou úvahou výsledků hlavního přelíčení dle § 258 tr. ř. jakož i podle volného uvážení všech okolností ve smyslu § 18 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 567 sb. z. а п., a dle něhož částka 80000 K, kterou obžalovaná z celkového peníze 120000 K počítala za nábytek se zařízením bytu, byla cenou zřejmě, ba úžasně přemrštěnou vzhledem k tomu, že nábytek neměl, poněvadž šlo o nábytek starý, opatřený kdysi za 10000 K, nemoderní, větší ceny nynější nežli 20.000 K nebo snad o něco málo více. Bylo proto zmateční stížnost jako dle zákona neprovedenou zavrhnouti, pokud, jak doličené, jde o zmateční stížnost ohledně přečinu predražovaní. Vyhověti bylo však zmateční stížnosti, pokud se obrací proti odsouzení obžalované pro přečin pouštění se do pletich ve smyslu § 11 čís. 4 zákona o trestání válečné lichvy, byt i ne z důvodů, ve stížnosti uváděných. Rozsudek podřaďuje pod pojem tohoto trestného jednání týž čin, pro který obžalovanou uznal vinnou také přečinem přímého predražovaní, a který záležel v tom, že obžalovaná požadovala za nábytek ze dvou pokojů s koberci, záclonami a americkými kamny a za přenechání bytu o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím 120000 K. Také v důvodech spojuje rozsudek požadavek za odprodej nábytku s požadavkem za odstoupení bytu pod jedno hledisko. Právní stanovisko soudu nalézacího však není správno. Obžalovaná, poživatelka domu, v němž je byt, o který jde, nepožadovala přemrštěné ceny za byt, který chtěla pronajmouti , jako takový, to jest nepožadovala zřejmě přemrštěného) nájemného Předpoklady § 8 zákona o trestání válečné lichvy dány tedy nejsou. Obžalovaná však činila pronájem bytu závislým na podmínce, že nájemník koupí zařízení bytu za 80000 K a, požadovala vedle toho 40000 K za to, že W-ovým byt vůbec odstoupí, to jest pronajme. Tato právní jednáni jsou dle §§ 12 a 14 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. zapovězena a dle § 29 téhož zákona trestná, arci nikoli soudně, nýbrž politickou okresní správou. Tím by sice trestnost soudní dle zákona lichevního nebyla vyloučena. Než musily by přistoupiti okolnosti, které, přesahujíce rámec, předpokládaný v uvedených paragrafech cit. zákona, spadaly by již pod pojem pouštění se do pletich. Toho soud zrušovací v jednání obžalované neshledává. Soud nalézací poukazoval k tomu, že byt měl býti postoupen postranně, nedovoleně, že bylo· pokoutně, protizákonně obchodováno s nábytkem a zařízením bytu za současného postupu bytu. Nehledě k tomu, že přímý odprodej nábytku z bytu, jehož se uživatel vzdává, novému nájemníku nelze dobře nazývati obchodováním s nábytkem, není na odprodeji takovém v tomto případě nic postranného, pokoutního nebo podloudného. Také postup bytu z pronajímatele na nájemníka není takovým. Arci bylo jednání obžalované za zjištěných okolností zakázáno, ale tato povaha činu postižena je právě již ustanovením § 29. zák. shora uvedeného a nezakládá sama o sobě též skutkové podstaty pletich. Pokud jde tedy o nábytek, dopustila se ovšem obžalovaná prečinu přímého předřazování, jímž též byla uznána vinnou, k tomuto činu jejímu však nepřistupuje nic, co by sahalo za odsouzením tím již postižené ohrožení zájmů bezprostředního nabyvatele nábytku a odůvodňovalo použití § 11 čís. 4 zákona o trestání válečné lichvy. Co pak se týče postoupení bytu, dlužno uvážiti i to, že, pokud není tu místa pro podradení činu pod § 8 cit. zákona, nelze na postoupení, to jest pronájem nebo podpronájem bytu vůbec použiti trestních ustanovení zákona o trestání válečné lichvy, poněvadž schází podmínka § 1 tohoto zákona. Byt jako takový není věc movitá a užívací právo, o něž tu vlastně jde a jež se za nájemné přenáší na nájemníka, aby se po uplynutí doby nájemní zase vrátilo na pronajímatele, nelze rovněž podřadili pod pojem předmětů potřeby jakožto věcí movitých, sloužících přímo nebo nepřímo k ukojení potřeb lidských a potřeb zvířat domácích. Není se tedy ani třeba obírati otázkou způsobilosti jednání obžalované, stupňovati cenu předmětu potřeby. Co do odsouzení pro přečin dle § 11 čís. 4 zák. o trestání válečné lichvy bylo proto zmateční stížnosti vyhověti.