Čís. 370.
Při krádeži, spáchané více spolupachateli (§ 174II a) tr. zák.) netřeba, by úmysl jednoho každého směřoval k jeho osobnímu prospěchu.
(Rozh. ze dne 12. února 1921, Kr I 597/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu jako soudu výjimečného v Praze ze dne 5. května 1920, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže dle §§ 171, 173, 174 II a) c), 176 II a), 179 tr. zák. — mimo jiné z těchto důvodů:
Zmateční stížnost dovolává se především zmatku dle § 281 čís. 5 tr. ř., poněvadž nalézací soud pominul v důvodech rozsudku úplně mlčením hájení se obžalovaného Františka B. dotvrzené seznáním spoluobžalovaného S. a podporované obsahem četnického oznámení i jinými výsledky průvodního řízení, že obžalovaný B. sice spolupůsobil při vyvalení bedny z vypáčeného vagonu na pole a jejím otevření, že však po otevřetí bedny dostál strach a odešel pryč s Ladislavem Š„ ničeho z obsahu bedny sil nepřisvojiv. Zmateční stížnost shledává v pominutí této okolnosti neúplnost rozsudku ve výroku o rozhodujících okolnostech, vycházejíc se stanoviska, že krádež zůstala ohledně Františka B., jenž neměl v úmyslu boty ku svému prospěchu odejmouti, tudíž odciziti, v období pokusu, který se stal dobrovolným upuštěním pachatelovým beztrestným. Než neúplným ve smyslu § 281 čís. 5 tr. ř. jest rozsudek jen tehdy, pominul-li okolnost, jež mohla by míti závažný vliv na rozhodnutí soudu o vině obžalovaného. I kdyby okolnost v rozsudku mlčením pominutá, že totiž František B. po otevření bedny dostal strach a odešel pryč s Ladislavem Š., ničeho z obsahu bedny si nepřisvojiv, mohla snad nasvědčovati tomu, že, přesvědčiv se o obsahu bedny, upustil od úmyslu, přisvojiti si z něho něco pro svou osobu, přece jen nelze z ní odvozovati, že by při vypáčení vagonu a společném vyvalení bedny z něho a z nádraží na pole, nebyl stěžovatel měl společný se spolupachateli úmysl, bednu i s dosud neznámým obsahem si přivlastniti. Vyvalením bedny na pole a vypáčením byla však krádež jako taková dokonána, to tím spíše, ano při krádeži, spáchané více spolupachateli netřeba, by úmysl každého směřoval k jeho osobnímu prospěchu, nýbrž stačí, spolupůsobí-li vědomě při odejmutí věci z cizího držení ve prospěch kterékoliv osoby zúčastněné na krádeži. Byla-li však krádež dokonána, pak nelze ovšem již mluviti o beztrestnosti následkem dobrovolného upuštění od pokusu, nýbrž beztrestnost mohla by již jen nastati úplnou náhradou škody z účinné lítosti, na niž ovšem nic z okolností, při hlavním přelíčení tvrzených, nepoukazuje. Jest proto zřejmo, že omluvě Františka B., v důvodech rozsudku mlčením pominuté, význam rozhodující ve smyslu § 281 čís. 5 tr. ř. nepřísluší a že zmateční stížnost dospívá k opačnému názoru jen nesprávným právním pojímáním zákonného předpisu o krádeži a pokusu.