Čís. 384.Padělání peněz a cenných papírů. Činnost toho, jemuž hlavní pachatel nabídl bankovku, opatřenou nepravým kolkem, by ji za odměnu proměnil, jest pouze spoluvinou na činu, jímž byl hlavní pachatel uznán vinným. (Rozh. ze dne 26. února 1921, Kr II 325/20.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Jihlavě, pokud jím byl obžalovaný Antonín K. uznán vinným přečinem dle § 4, odstavce třetí zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n., zrušil však, použiv ustanovení § 290 tr. ř., rozsudek nalézacího soudu ohledně spoluobžalovaného Ottona W-a a uznal ho vinným toliko přečinem spoluviny na přečinu dle § 4, odstavec třetí cit. zákona — mimo jiné z těchto důvodů: Zmateční stížnost není odůvodněna po stránce práva hmotného, pokud dovozuje, že obžalovaný Antonín K. měl alespoň pro poslední pokus udání prostřednictvím spoluobžalovaného Ottona W-a vinným uznán býti spoluvinou na zločinu dle § 4, odstavec prvý zák., pro nějž odsouzen byl jako přímý pachatel Otto W. Vycházeje ze zjištění nalézacím soudem předsevzatého, dle něhož obžalovaný K. jednou v únoru 1920 nabídl spoluobžalovanému W-ovi 50korunovou bankovku, opatřenou falešným kolkem s tím, že mu dá odměnou 10 Kč, když tuto porušenou bankovku promění, což učiniti tento se také skutečně pokusil, sdílí nejvyšší soud názor, že celou činnost obžalovaného K-a nutno posuzovati jako činnost jednotnou, nesoucí se jedině k tomu, by zmíněnou bankovku vědomě udal za peníz pravý. K tomuto cíli použil pak obžalovaný K. další činnosti spoluobžalovaného W-a, kterou proto nelze pokládati za novou samostatnou činnost tohoto obžalovaného, nýbrž toliko za další pokračování za týmž cílem se nesoucí činnosti hlavního pachatele, obžalovaného K-a, jemuž přece nešlo o nastrojení nového samostatného činu trestního, nýbrž toliko o to, by prostřednictvím obžalovaného W-a zbavil se — t. j. vědomě udal — porušenou bankovku za pravou. Soud nalézací subsumoval proto správně zjištěnou činnost obžalovaného K-a pod skutkovou podstatu přečinu dle § 4, odstavec třetí zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a nař.; uznav však spoluobžalovaného Ottona W-a vinným zločinem dle § 4, odstavec prvý zmíněného zákona, užil v jeho neprospěch nesprávně zákona trestního (§§ 290 tr. ř. a 281, čís. 10 tr. ř.), neboť činnost obžalovaného W-a se jeví dle vylíčeného zjištěného skutkového děje jako napomáhání k vykonání činu, přímým pachatelem obžalovaným Antonínem K-em zamýšleného, a lze ji proto správně subsumovati toliko pod skutkovou podstatu spoluviny na přečinu ve smyslu § 5 tr. zák. a § 4, odstavec třetí zákona shora zmíněného. Názor zmateční stížnosti, že trestní zodpovědnost obžalovaného K-a nutno posuzovati s hlediska spoluviny na zločinu dle odstavce prvého citovaného §u, byl by jen tehdy správným, kdyby obžalovaný K., nepředav spoluobžalovanému W-ovi porušenou bankovku, věděl, že tento má sám takovou bankovku, jíž nabyl od osoby třetí, od obžalovaného K-a odlišné, naváděl tohoto, by ji zkusil proměniti. Tomu tak v případě, o nějž jde, nebylo, neboť obžalovaný W. — jak zjištěno — nabyl bankovky od hlavního pachatele obžalovaného K-a, a pokračoval pak dále v činnosti jako jeho nástroj.