Čís. 430.Krádež. Tím, že věci vypadly za dopravy z vagonu, nepozbyla ještě dráha nad nimi držby, pokud zůstaly v obvodu nádraží a tudíž v dosahu moci dráhy.(Rozh. ze dne 28. dubna 1921, Kr I 583/20.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmatecní stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 1920, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem krádeže dle §§ 171, 174 II. a), 176 II. c) tr. zák. — mimo jiné z těchtodůvodů:Rozsudkem nalézacího soudu byli uznáni obžalovaní (železniční zřízenci) vinnými zločinem krádeže, spáchaným na železničním eráru tím, že si přisvojili věci vypadnuté ze železničních vagonů.S hlediska hmotněprávních důvodů zmatečnosti dle § 281 čís. 9 a), b), 10 tr. ř. dovolává se zmateční stížnost údajů obžalovaných, dle nichž věci, ohledně kterých byli uznáni vinnými, na různých místech nalézali, že je považovali za věci nalezené, že se jim tudíž nedostávalo zlého úmyslu, předpokládaného §em 171 tr. zák. V těsné souvislosti s touto námitkou opírá se stížnost zjištění nalézacího soudu, dle něhož si byli obžalovaní vědomi, že obvod nádraží jako uzavřená prostora není cizím lidem volně přístupným, že tedy věci a zboží, které si v obvodu nádraží, ať z vozů nebo z jiných míst přisvojovali, patří buď těm, kdož je správě k dopravě svěřili, nebo železničnímu eráru, který za jejich dopravu ručí, že tudíž nelze mluviti o nálezech věcí opuštěných neb obžalovaným omylem došlých. Stížnost poukazuje k tomu, že věci ležely volně na zemi nebo mezi kolejnicemi, kam vypadly z vozů, stanicí projíždějících, u nichž dvířka se buď sama uvolnila nebo někým jiným byla otevřena, a dovozuje, že šlo takto o věci, nad nimiž železniční erár možnost volné disposice ztratil a ohledně nichž pominul faktický výkon jeho držby, tudíž o věci ztracené. Pokud konečně jde o listový a cigaretový tabák, zdůrazňuje stížnost, že ležel na valníku, který nenáležel dráze, nýbrž podnikateli soukromému. Rozsudek se i touto stránkou případu pečlivě obírá a dospívá k závěru, že si obžalovaní dle povahy činu, který se ohledně různého zboží značné hodnoty v době noční často a hromadně opakoval, dle míst, na nichž si obžalovaní ony věci v obvodu nádraží přisvojovali, a konečně vzhledem ku svému vztahu k železničnímu eráru, totiž jakožto železniční zřízenci, byli toho vědomi, že se dopouštějí krádeží, a označuje jako pouhou výmluvu jich tvrzení, že si povahy svého jednání jako krádeže neuvědomili. Je pak neudržitelným právní názor, uplatňovaný zmateční stížností, že železniční erár nad věcmi, které, vypadše s vozů, ležely na zemi nebo mezi kolejnicemi, ztratil možnost volné disposice, a že ohledně nich pominul faktický výkon jeho držby. Držba dle § 171 tr. zák. znamená možnost, věcí skutečně nakládati, spojenou s vůlí, tuto možnost zachovati. Že by se byl železniční erár držby oněch věcí vzdal, netvrdí ani stížnost. Možnost s nimi nakládati pak nepominula pro dráhu ani ohledně těch věcí, které, jak možnost toho rozsudek připouští, s vozů po uvolnění jich dvířek nebo po jich otevření někým jiným vypadly, pokud věci ty i pak zůstaly v obvodu nádraží, tedy v dosahu moci dráhy. Tomu je tak i ohledně listového a cigaretového tabáku, který se sice dle rozsudkového zjištění nacházel na valníku, náležejícím soukromému povozníku, ale také na nádraží. Možnost, s věcmi vskutku nakládati, byla dráze odňata teprve tím, když si je obžalovaní a to dle rozsudkového zjištění z části dokonce i z vozů, ale vesměs z míst, nalézajících se v obvodu nádraží, přisvojovali.