Čís. 500.
Při rozlišování pokusu od jednání přípravného dlužno vzíti zřetel najmě k tomu, nakolik se v činnosti pachatelově projevil jeho zločinný úmysl.
(Rozh, ze dne 4. Července 1921 Kr I 937/20.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství dio rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 25, října 1920, jímž byl obžalovaný dle' § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin dle § 3 tr. z. a § 2 b) zákona ze dne 18. března 1920 čís. 188 sb. z. a n., napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost státního zastupitelství právem, že nalézací soud nedává pojmu pokusu trestného činu výklad, jenž by zcela odpovídal zákonnému ustanovení § 8 tr. zák. Nalézací soud správně vytýká, že o pokusu lze mluviti jen tehda, došel-li zákonem zapověděný úmysl výrazu v nějaké konkrétní činnosti pachatele; mylně však má za to, že činnost ta nesmí připouštěti jiného výkladu, nežli, že jde o určitý zlý úmysl. Nevyžadujeť se dle zákona, by zlý úmysl, nesoucí se k určitému trestnému činu, byl dotyčnými zevními počiny neomylně projeven, stačí, že je tu činnost takového rázu, že dle zákonů logického myšlení připouští závěr na určitý zločinný úmysl. Je proto přípustno vzíti dle okolností případu za dokázaný určitý úmysl pachatelův, byť i ze skutku dalo se třeba souditi na úmysl jiný, avšak v konkrétním případě méně pravděpodobný. Vycházeje z hořejšího nesprávného názoru vyslovil nalézací soud, že v daném případě neučinil obžalovaný ještě ničeho, co by přímo směřovalo k zamýšlenému přepravení věcí přes hranice. Nalézal prý se ještě ve městě, 3/4 hodiny od hranic vzdáleném a nenastoupil ani cestu k nádraží. Mezi ovinutím látek kol těla a provedením podloudného vývozu musil by prý obžalovanými předsevzat býti ještě nějaký čin, který měl za účel přepravu věcí přes hranice a jehož výsledek byl zmařen jen působením cizích, mimo vůli obžalovaného ležících překážek. Takovýto skutek nemohl prý býti obžalovanému dokázán a měl proto obžalovaný ještě dosti času, by od svého předsevzetí upustil. Než charakteristická známka pokusu na rozdíl od pouhého přípravného jednání nespočívá ve větším či menším, přiblížení se k cíli zákonem zakázanému, ani v tom, obsahuje-li čin pachatelův více či méně podmínek pro dosažení, cíle, nýbrž v tom, zdali dospěla činnost takového stadia, že se jí dostatečně projeví trestný úmysl pachatelův. Je-li však zjištěno, že v cizině se zdržující obžalovaný jel s věcmi, ohledně nichž neměl vývozního povolení, z Karlových Varů tedy z města od hranic vzdálenějšího, do Aše, města to u hranic blíže ležícího, a že měl část věcí pod oděvem obvinutou kolem těla, pak jest při nejmenším oprávněna domněnka, že obžalovaný měl úmysl, převésti věci bez povolení přes hranice, že uskutečnil k provedení úmyslu toho tolik, že jeho jednání dlužno považovati za takové, které vede ke skutečnému provedení, ač byl vzdálen ještě 3/4 hodiny od hranic a nenastoupil cestu k nimi, ba ani k nádraží. Při tom jest nerozhodno, zdali mohl obžalovaný ještě od svého jednání upustili, poněvadž závažno by bylo jen, kdyby od něho byl skutečně upustil; toho však rozsudek nezjišťuje. Na věci by ničeho nezměnilo, i kdyby snad šlo jen o zboží provážené, poněvadž i toto, stavši se dovozem do Československé republiky zbožím tuzemským, smělo by býti do ciziny vyvezeno jen s vývozním povolením. Bylo tedy za správného užití zákona věcí soudu nalézacího, aby zjistil, zda mel obžalovaný, hledí-li se na zjištěné jeho jednání a na jeho cestu z Karlových Var do Aše, úmysl jemu obžalobou za vinu kladený, převésti dvě roby týlové, jednu robu etaminovou a 10 shawlů v ceně přes 500 Kč bez vývozního povolení do ciziny, a zda k provedení, po případě k dokonání tohoto úmyslu nedošlo — bez ohledu na vůli obžalovaného — jen pro překážku odjinud v to přišlou, totiž následkem zakročení četnictva.