Čís. 411.Jest krádeží nikoliv zpronevěrou, přisvojil-li si prodavač v krámě peníz, jejž stržil za prodané zboží.(Rozh. ze dne 7. dubna 1921, Kr I 756/20.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 16. března 1920, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou přestupkem krádeže dle §u 460 tr. zák.Důvody:Zjištěno je, že obžalovaná, jež byla v cukrářském krámě Václava K-a zaměstnána jako prodavačka, přisvojila si dne 3. června 1919 z tržby asi 40 K. Nalézací soud uznal ji za to vinnou přestupkem krádeže dle §u 460 tr. zák. Opírajíc se o důvod zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř. zastává stížnost názor, že zjištěný skutkový děj nevykazuje znaků krádeže, nýbrž zpronevěry. Bylyť prý obžalované vzhledem ku zjištění soudu, že jí bylo dáno zboží do prodeje, svěřeny jak toto zboží tak i peníze za ně stržené, takže, přisvojivši si peníze, dopustila se pouze zpronevěry, zvláště když prý zboží, jí do prodeje daného, kromě ní nikdo jiný neprodával. Stížnost je neodůvodněna. Obžalovaná, zjednána byvší Václavem K-em jako prodavačka ku práci, byla k němu v poměru osoby zaměstnané ku zaměstnavateli, tedy v poměru, jaký má na zřeteli § 176 II c) tr. zák. Jejím úkolem bylo, prodávati pouze zboží v krámě se nalézající, a přijímati pro zaměstnavatele stržené za ně peníze. — Držba, to jest faktická moc disposiční, nad zbožím nebyla jí právě tak předána jako nad penězi, za ně strženými. Aspoň nevychází ze zjištění rozsudku nikterak na jevo, že by se zaměstnavatel své faktické moci ohledně zboží, pokud se týče peněz a vůle, moc tu uplatňovati, byl úplně vzdal a poskytl obžalované, výlučnou faktickou vládu nad nimi. Pro otázku, zda jest zde skutková podstata krádeže či zpronevěry, záleží na tom, zda byla věc, jež jest předmětem závadného jednání, přenechána pachateli do výlučné faktické moci čili nic. Krádež zde bude tehdy, neměl-li pachatel vůbec, nebo toliko společnou faktickou moc nad věcí, zpronevěra, byla-li věc přenesena do výlučné moci pachatelovy. Že by tu byl tento případ, nevуsvítá ze zjištění rozsudku a nelze to dovozovati ani z toho, že soud užil slov, že obžalované bylo dáno zboží do prodeje, ježto tím dle stavu věci není míněno nic jiného, nežli, že zaměstnavatel ji ustanovil ku prodeji zboží. Nestávajíť se zřízenci nebo zaměstnanci, činní v obchodě nebo závodě, již z důvodu svého zaměstnání držiteli zboží a jiných předmětů, jež jsou v obchodní místnosti a ohledně kterých jsou pověřeni jistými úkony, a to ani tehdy, když věci ty následkem uložených jim úkonů do ruky berou a určitou faktickou moc nad nimi vykonávají. Stejně má se věc i s penězi, za zboží strženými. Okolnost, že obžalovaná přijímala od kupujících peníze, nezaložila sama o sobe ještě svěření držby nad nimi, nýbrž přivodila jen onu fysickou blízkost k nim, která byla právě nezbytnou vzhledem ku práci, kterou obstarávati měla následkem služebního poměru a která jí poskytla snadnější příležitost k odcizení. Jak zboží, tak i stržené za ně peníze zůstaly v držení Václava K-a, který, pokud obé bylo v jeho krámě, mohl s tím každou chvíli disponovati. Tato faktická disposiční moc musila býti teprve přerušena, chtěla-li se obžalovaná sama do držby peněz dostati, což se stalo tím, že, místo, by peníze předala, si je ponechala. To charakterisuje její jednání jako krádež, i byla právem v tomto smyslu uznána vinnou.