Čís. 496.
Pouhé neuposlechnutí »na oko« zakládá po případě skutkovou podstatu přečinu shluknutí.
Pokud jest v projevu pachatelově spatřovali urážku úřední osoby.
(Rozh. ze dne 27. června 1921, Kr II 95/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství a obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 3. ledna 1921, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem proti veřejným zařízeními a opatřením dle § 312 tr. z., sproštěn však dle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin shluknutí dle §§ 283 a 284 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost státního zastupitelství dovolává se § 281 čís. 5 a 10 tr. ř., domáhajíc se zrušení rozsudku pro formální vady odůvodnění a poněvadž měl skutek obžalovaného při správném právním posouzení podřaděn býti §ům 283, 284 tr. zák. V žádném směru nelze uznati stížnost odůvodněnou. Po stránce formální vytýká stížnost rozsudku nejasnost a neúplnost, pokud za podklad svého zjištění, že obžalovaný okamžitě uposlechl rozkazu okresního komisaře Dr. H., danéhio lidu, aby se rozešel, vzal svědeckou výpověď četnického strážmistra Edvarda S., který potvrdil se vší určitostí skutečnost tuto při hlavním přelíčení, nechav nepovšimnuta udání trestního oznámení, týmž svědkem pod prvním dojmem sepsaného, že obžalovaný na výzvu okresního komisaře vyslovil se »No to teprve uvidíme« a zdráhal se vzdálit! se, pročež byl »pro neuposlechnutí vyzvání ve službě jsoucího politického úředníka« a podněcování k odporu svým vystoupením a jednáním zatčen. I rozpor rozsudku sama s sebou spatřuje stížnost v tom, že se jednak tvrdí, že obžalovaný uposlechl výzvu k rozchodu, jednak poukazuje na to, že výrok »no to uvidíme« pronesl v intencích tehdejších výtržníků, by projevili, že nebudou uznávati úředních orgánů republiky. Než četnický strážmistr S. udal při hlavním přelíčení podle záznamu v protokolu výslovně, že četnické oznámení sepsáno bylo jen dle jeho udání »všeobecně jako o jiných osobách« a proto že je svědeckou svou výpovědí vysvětluje. Nelze proto soudu nalézacímu vytýkati, že se v rozsudku dovolává jen všeobecně obsahu trestního oznámení, bera za základ svého zjištění svědeckou výpověď původce trestního oznámení, jež obsah jeho blíže rozvádí po uplynutí doby poměrně krátké, nevzbuzující obavu, že by paměť svědkova mezitím byla utrpěla. Ani vnitřní odpor nelze v uvedeném směru důvodů shledati, ježto jest zcela dobře logicky myslitelno, že obžalovaný mohl zmíněné intenci výtržníků dáti projev jiným způsobem, než neposlechnutím výzvy k rozchodu. Vytýká-li ale stížnost rozsudku po stránce himlotněprávní nesprávné právní posouzení, ježto prý přehlíží, že pouhé uposlechnutí »na oko« nevylučuje ještě podřadění pod §§ 283 a 284 tr. z., když slova »No uvidíme« dávají zřejmě na jevo vůli neuposlechnouti, sluší poukázati na zjištění rozsudku, že chování obžalovaného proti úřednímu příkazu nebylo nějakým zdráháním se, nýbrž úplná poslušnost. Nelze tudíž mluviti o nějakém neuposlechnutí »na oko«, to tím méně, an soud nalézací ve výroku obžalovaným proneseném neshledal dle okolností činu projev vůle, konkrétního příkazu neuposlechnouti, nýbrž projev všeobecné nevážnosti k úřadu a jeho representantu, jenž nečiní faktické uposlechnutí opakem. Proto právem· neshledal soud dánu skutkovou podstatu přečinu dle § 283 tr. z. a podmíněnou jí podstatu dle § 284 tr. z. a netřeba tudíž zabývati se otázkou, zda vzhledem k tomu, že šlo vlastně o rozpuštění nezákonitě pořádané schůze ve smyslu § 13 shrom. zákona, možno bylo mluviti tu vůbec o shluknutí ve smyslu § 283 tr. z.a ne spíše o domnělém porušení předpisu § 14 a 19 shrom. zák. (Viz rozhod, sb. č. 3678, 3758, 3848).
Neodůvodněna jest však též zmateční stížnost obžalovaného do odsouzení jeho pro přestupek dle § 312 tr. z., dovolávající se důvodu § 281 čís. 9 a) tr. ř. Připustiti sluší ovšem, že odmluva, vyjádřená slovy, »no uvidíme«, při uposlechnutí příkazu vrchnostenského ku rozejití se může též opodstatňovati toliko administrativní přestupek § 11 cis. nař. ze dne 20. dubna 1884 ř. z. č. 96 a nemusí míti nutně rázu slovní urážky veřejného úředníka. Sejde právě na okolnostech, za jakých slova ta byla pronesena, měla-li slova ta dle vůle toho, jenž je pronesl, snižovati neb sesměšňovati autoritu úřadu a representujícího jej orgánu, čili nic a bylo-li jim přítomnými za daných okolností též tak rozuměno. Neboť správný jest náhled rozsudku, že § 312 tr. z. dle svéhoi účelu, chrániti autoritu veřejné služby, nevyžaduje urážky, dosahující právě intensity slovních urážek v dvanácté hlavě druhého dílu tr. z. uvedených. Proto rozhodným pro subsumpci jest výklad, jaký dal soud nalézací inkrimovanému výroku hledě ku okolnostem, za jakých byl pronesen. Ježto/soud nalézací v tomto případě zjišťuje a odůvodňuje, že výrokem obžalovaného veřejná autorita úřadu a službu konajícího úředníka měla být i a byla snižována, nelze uznati odsuzující výrok soudu nalézacího právně pochybeným.