Čís. 429.

Narovnání ve smyslu § 188 tr. zák. musí uzavřití sám pachatel, byť i byl nesvéprávným.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1921, Kr II 155/51.)
Nejvуšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost otcovského opatrovníka nezl. obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 2. března 1921, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem zpronevěry dle §§ 183 a 184 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Rozsudkem v odpor vzatým byl uznán nezletilý obžalovaný vinným zločinem zpronevěry, již spáchal na firmě, u níž byl zaměstnán. Zmateční stížnost, provádějíc důvod zmatečnosti dle § 9 lit. b) tr. zák., namítá, že prý rozsudek nedostatečně ocenil trestnost vylučující důvod účinné lí- tosti. První stolice prý ani nevyšetřila, zda bezvýsledně uplynula lhůta, poskytnutá poškozenou firmou obžalovanému k náhradě škody. Soukromá účastnice prý platební lhůty prodloužila, avšak, nevyčkavši jejich uplynutí, učinila trestní ohlášení. Stížnost nedrží se rozsudkových zjištění, jak by, uplatňujíc hmotněprávní zmatky, byla povinna. Rozsudek vzal na základě výsledku průvodního řízení za zjištěno, že se obžalovaný zavázal poškozené firmě nahraditi škodu v určitém čase, t. j. do 1. října 1920, že však narovnání nedodržel, nahradiv pouze 3000 K, kdežto celková škoda činila 22.000 K. Stížnost nenaznačuje, kde ve spisech odchylné tvrzení její má oporu. Obžalovaný sám pak se za celého řízení ničím podobným nehájil. Má-li stížnost snad na mysli výpověď zástupce poškozené firmy, že k intervenci právního zástupce obžalovaného byla platební lhůta prodloužena, nutno poukázati k dalšímu údaji tohoto svědka, že obžalovaným nebyla ani tato lhůta dodržena a že svědek na to podal proti oběma spoludlužníkům dne 18. října 1920 civilní žalobu, kdežto trestní oznámení bylo učiněno teprve dne 18. ledna 1921. Zmateční stížnost jest po zákonu provedena jen potud, pokud zastává náhled, že poškozená firma musí narovnání uzavříti s otcovským opatrovníkem obžalovaného, poněvadž prý trestní zákon má v § 188 tr. zák. pod slovem »narovnání« na mysli právní jednání v civilním slova smyslu, jež jest teprve tehdy právoplatným, schválí-li je zákonný zástupce za civilně neoprávněného nezletilce. Soukromá účastnice je prý proto na lhůty a narovnání tak dlouho vázána, dokud prý otcovský opatrovník k narovnání tomu výslovně nepřistoupil. Stížnost je neodůvodněna. Podmínky, za kterých nastává beztrestnost zpronevěry pro účinnou lítost, stanoví toliko § 187 tr. zák., jejž jakožto ustanovení výjimečné dlužno vykládati přesně.
Ustanovením § 188 tr. zák. nebylo na podmínkách těch ničeho změněno. Toto zákonné ustanovení neobsahuje vůbec žádné samostatné normy, provádí jen zásadu § 187 tr. zák. ohledně konkrétních případů, aniž by případy tyto vyčerpávalo. Podmínkou účinné lítosti dle § 187 tr. zák. je pak, že pachatel sám, nikoli však někdo jiný za něho, musí nahraditi veškerou škodu. Zákon nerozlišuje mezi svéprávným a nesvéprávným pachatelem a to vším právem, čině osoby, čtrnáctý rok svého věku překročivší zodpovědnými bez výhrady za trestní činy. Byl by v tom také rozpor, kdyby se na jedné straně od nesvéprávného pachatele samého žádalo odčinění škody, na druhé straně však by se mu upírala způsobilost, uzavříti samostatně narovnání, v § 188 tr. zák. míněné a sloužící za podklad onomu odčinění. Stanovisko zmateční stížnosti vedlo by k tomu, že v případech, jako je tento, činilo by se eventuelní stihání trestného činu odvislým od libovůle pachatelova zákonného zástupce, což by se příčilo nejen řízení, nýbrž i duchu zákona. Pod výrazem »narovnání« nelze také rozuměti narovnání ve smyslu právnicko-technickém, nýbrž každou dohodu, směřující k náhradě škody bez ohledu na to, do které kategorie smluv bylo by lze ji zařaditi. Stěžovatel mohl by vznésti nárok na beztrestnost obžalovaného jen tehdy, kdyby obžalovaný nebyl býval s to, vlastní silou a bez stěžovatelovy součinnosti škodu nahraditi, a kdyby býval na stěžovatele jako otce za tím účelem působil, by mu tento byl při náhradě škody nápomocen, stěžovatel pak k uzavřenému obžalovaným narovnání byl přistoupil a škodu v dotyčné určité době také zapravil. Tak se věc nemá, pročež nalézací soud posoudil věc úplně správně.

Citace:

č. 429. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 176-178.