Čís. 369.
Porušení dodávkové povinnosti (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Skutková podstata druhé věty § 3 lichevního zákona nepředpokládá; úmyslu, směřujícího přímo k tomu, by byla porušena povinnost dodati předměty potřeby, stačí vědomé zavinění pachatelovo, že nemohl své povinnosti dostáti. Porušení dodávkové povinností vůči státu ohledně určitého předmětu potřeby nelze napraviti možností, přispěti státu při uspokojování veřejné potřeby v jiném oboru.
(Rozh. ze dne 12. února 1921, Kr I 567/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Táboře ze dne 11. června 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle § 3 zákona lichevního. Důvody:
Provádějíc důvod zmatečnosti dle § 281 čís. 10 (správně 9 a) tr. ř., uplatňuje stížnost názor, že skutková podstata přečinu dle § 3 zákona o trestání válečné lichvy předpokládá positivní činění, směřující k tomu, by byla zmařena dodávková povinnost. Než stížnost přehlíží,, že stěžovatel nebyl uznán vinným dle první věty § 3, dle níž dopouští se přečinu, kdo úmyslně poruší povinnost, dodávati předměty potřeby, založenou na úředním příkaze, nýbrž dle věty druhé, že totiž vědomě zavinil, že nemohl této své povinnosti dostáti. Nepředpokládá tedy skutková podstata dle druhé věty úmyslu, směřujícího přímo k tomu, by povinnost, dodati předměty potřeby, byla porušena, nýbrž stačí jednání, které má v zápětí znemožnění splnění dodávkové povinnosti, bylo-li provázeno vědomím, že se tento důsledek onoho počínání dostaví. Nalézací soud spatřuje trestnou činnost stěžovatelovu správně v tom, že choval nepřiměřeně značný počet dobytka, s nímž skrmil oves, který by byl jinak, ne-li zcela tedy aspoň z části, mohl dodati, a dospěl soud k přesvědčení, podrobně i případně odůvodněnému, že tím stěžovatel vědomě zavinil, že nemohl dostáti své povinnosti dodati oves. Za tohoto stavu věcí stávají se ale bezpodstatnými další vývody zmateční stížnosti, dle nichž pěstování dobytka, nejsouc žádným zákonem ani předpisem omezeno, je národohospodářskou povinností, ba přímo záslužným činem každého hospodáře; skrmil-li stěžovatel obilí, mohl prý náhradou za ně dodati opět státu více dobytka. Nabývat i takovéto, se stanoviska platných zákonných a úředních předpisů jinak lhostejné, ba s hlediska jistých zájmů snad i záslužné počínání rázu protiprávního, stává se jednáním trestným, přináší-li s sebou, jak je tomu v tomto případě, nemožnost, dostáti určité povinnosti, jejíž úmyslné nebo vědomé porušení zákon stíhá jako čin trestný. Je pak samozřejmo, že porušení takovéto určité povinnosti nelze napraviti možností, přispěti státní správě při uspokojování veřejné potřeby v jiném oboru. Stejně jako při úpravě spotřeby obilí a rozvrhu povinnosti dodávati obilí vychází státní správa i při hospodaření s dobytkem a s ním spojených rekvisicích dobytka z určitého plánu, do něhož by podobným postupem, jakého se dovolává stížnost, kdyby k němu docházelo a byl trpěn ve větších rozměrech, vnášen byl zmatek, vážně ohrožující veřejné zájmy.