Čís. 519.Není škodou na majetku (§ 197 tr. zák.), měl-li býti ten, kdo byl uveden v omyl, zkrácen pouze o neoprávněný zisk.(pozh. ze dne 26. července 1921, Kr II 180/21.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Novém Jičíně ze dne 29. ledna 1921, kterýmž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu dle §§ 197, 200, 201 a) tr. zák., napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu nalézacímu, by ji znovu projednal a rozhodl.Důvody:Skutková podstata podvodu ve smyslu § 197 tr. zák. vyhledává zlý úmysl pachatelův, směřující k tomu, by stát, obec nebo jiná osoba utrpěla škodu na svém majetku neb na jiných právech. Pojmu škody na majetku nutno rozuměti ve smyslu hospodářském. Ve smyslu tom však o škodě na majetku nelze mluviti již tehdy, když ten, kdo byl uveden pachatelem v omyl, tímto omylem byl sveden k tomu, by ohledně určité části svého jmění učinil nějaké opatření, k němuž by se bez omylu nebyl odhodlal, nýbrž jen tehdy, zmenšilo-li toto opatření cenu (hodnotu) jeho jmění, jinými slovy, stala-li se celková cena (hodnota) jmění následkem' tohoto opatření menší, než byla před opatřením; zůstala-li celková cena jmění nezměněna, není tu poškození ve smyslu hospodářském a právním, byť by jmění nyní sestávalo z jiných částí než dříve; výši případné škody určuje částka, o kterou stav jmění, hodnota téhož se ztenčily. Záleží-li tedy opatření, jehož škodlivost jest zkoumati, v tom, že někdo následkem omylu dal jiné osobě úplatně předmět svého jmění, možno o škodě mluviti jen tehdy, je-li hodnota (cena) toho, čeho se mu dostalo, menší ceny (hodnoty) toho, co sám poskytl. Cenu v obou směrech nutno určiti v mezích práva; nemůže býti nikdo poškozen o něco, nač dle platných předpisů práva nemá; vždyť by jinak cestou trestního řízení — ve formě náhrady škody — dosáhl něčeho, co mu právo občanské platně odpírá. Když a pokud tedy se určení ceny předmětu, který následkem omylu dal ten, kdo v omyl byl uveden, příčí platným předpisům, byl by poškozen pouze o onen obnos, o který cena předmětu, jehož se mu dostalo — tedy v případě, že byl omylem sveden k prodeji své věci, prodejní cena — jest menší ceny onoho předmětu, který sám dal, tedy v případě prodeje vymámeného menší onoho obnosu, kterým dle stávajících předpisů směl určiti cenu věci prodané. V této trestní věci bylo na vůli svědka Františka H., chce-li prodati prase čili nic; rozhodl-li se však ku prodeji, nesměl dle ustanovení zákona o válečné lichvě ze dne 17. října 1919 č. 568 sb. z. a n. požadovati cenu zřejmě přemrštěnou, ba ani cenu převyšující případnou nejvyšší cenu, byla-li stanovena příslušným úřadem v mezích platných předpisů — což ovšem dosud zjištěno není. Vyšší (přemrštěná) cena byla by bývala protizákonná a byla by opravňovala kupitele k požadování náhrady (§§ 1059, 1431 obč. zák.); překročení nejvyšší ceny bylo by mimo to bývalo trestné dle § 6, po případě i dle § 7 zákona o válečné lichvě; zavedeno-li trestní řízení, bylo by v případě odsouzení pachatelova dle § 17 zmíněného zákona na soudu, aby dle volby poškozeného (kupitele, nyní obžalovaného) bud jednání prohlásil neplatným, nebo cenu snížil na příslušnou míru. Směřoval-li tedy úmysl obžalovaného — což tvrdí, což však rozsudkem zjištěno není — jen k tomu, aby se Františku H-ovi dostalo pouze oné ceny, která dle váhy prasete a dle případné platné ceny nejvyšší na ně připadala, nikoliv ceny, kterou obžalovaný na oko nabídl a svědek přijal, pak měl svědek býti zkrácen pouze o neoprávněný zisk, pouze o něco·, nač oprávněného nároku neměl, škody na svém jmění ve smyslu hospodářském a právním tím utrpěti nemohl, ač byl lstivým předstíráním (nabídnutím neb schválením ceny 23 K za 1 kg živé váhy) sveden k prodeji, ku kterému by snad nebyl svolil na podkladě ceny, kterou obžalovaný dáti v pravdě zamýšlel. Posuzuje otázku škody se stanoviska svědkova, který si na podkladě ceny, jím požadované snad za nešetření platných ustanovení o nejvyšší ceně prasat, vypočítává subjektivní škodu na 465 K, vychází nalézací soud z nesprávného použití zákona v neprospěch obžalovaného. Zmate ční stížnosti, která toto nesprávné použití zákona — uplatňujíc zmateční důvod § 281 č. 9 lit. a) tr. ř. — právem vytýká, bylo proto vyhověno dle § 5 zákona ze dne 31. prosince 1877 č. 3 ř. z, na rok 1878 již v sezení neveřejném.