Čís. 452.
Vlakvedoucí může dáti znamení k odjezdu vlaku pouze se svolením službu konajícího úředníka a jemu následujícími souhlasnými znameními všech průvodčích vlaku.
(Roizh. ze dne 23. května 1921, Kr I 819/20.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze
dne 5. října 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem ve smyslu
§§ 336 a 337 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po, stránce věcné (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) popírá stížnost objektivní skutkovou povahu i subjektivní zavinění obžalovaného při nastalém smrtelném úrazu Rosalie V-ové. Dovozuje, že obžalovaný se zachoval dle návodu pro službu vlakovou čís. XX, dav znamení k odjezdu vlaku ze stanice S. teprve, když přijal od aspiranta Ch—a vzkaz úředníka, konajícího dopravní službu, že vlak může odjeti ze stanice. Sdělení Ch— ovo pokládal prý za povelení k odjezdu tím spíše, že dopravní; úředník odjezd vlaku dodatečně schválil, nedav znamení zastavovacího. Poněvadž vlak stál v nádraží již 3 minuty místo jedné, vše bylo k odjezdu připraveno, nikdo nenastupoval, je prý pravděpodobno, že také průvodčí neb aspoň některý z nich dali zdvižením ruky znamení k odjezdu; (signál »hotovo«). Za těchto okolností nemohl prý obžalovaný věděti, ba ani tušiti, že by tím, že dal znamení k odjezdu, mohlo vzejiti1 poranění V—ové, kterou neviděl nastupovati a o níž nemohl předvídali, že nastoupivši do vlaku, zase vystoupí a bude chtíti přestoupiti do jiného vozu a to v době, když již se vlak dal do pohybu. Naopak byl přesvědčen, že u vlaku je vše v pořádku a nedalo se mysliti, že po tříminutové zastávce bude ještě někdo nastupovati. Avšak při tomto provedení nedbá zmateční stížnost zjištění prvního soudu, nahrazujíc je libovolnými tvrzeními v rozsudku neobsaženými. První soud nezjistil, že obžalovaný dostal rozkaz od úředníka konajícího službu, že může odjeti ze stanice, nýbrž naopak zjistil z výpovědi celé řady svědků, že nevyčkal předepsaného svolení úředníka dopravního a dal předčasně znamení k odjezdu. Rovněž tak jest zjištěno, že obžalovaný neměl svolení k odjezdu všech průvodčích vlaku, jak předpisuje dopravní instrukce, nýbrž pouze od posledního z nich, kdežto 3 ostatní svolení k odjezdu nedali, nejsouce se svou prací hotovi; k opačnému tvrzení stěžovatelovu nelze tedy přihlížeti. Dle čís. 120 předpisů o dopravní službě (XIX) smí dáti vlakvedoucí znamení k odjezdu vlaku pouze se svolením službu konajícího úředníka. Toto svolení dává úředník zpravidla osobně, výjimkou i znamením, zavoláním a t. d. Teprve na základě tohoto svolení dávají svolení k odjezdu ostatní průvodčí vlaku, kteří na zapísknutí vlakvedoucího postupně cd konce vlaku dávají znamení buď zvednutím ruky (ve dne) nebo svítilnou (v noci), že jsou se svou prací hotovi a že vlak může odjeti. Ani toho ani onoho svolení obžalovaný nedostal. Neomlouvá ho, že úředník, službu konající, proti předčasnému návěští odjezdu neprotestoval, což ostatně není zjištěno; bylať povinnost obžalovaného, by za všech okolností vyčkal předepsaného svolení a zachoval se dle služebních předpisů. Poněvadž dotyčné předpisy dopravní jsou dány k ochraně života a tělesné bezpečnosti a obžalovaný jako průvodčí vlaku je musil znáti, mohl také předvídati, že, nebude-li jich dbáti, snadno může vyvolati nebezpečenství, jemuž právě šetření těchto předpisů má zabrániti. Nemůže se proto omlouvati tím, že V-ovou neviděl a že byl přesvědčen, že je vše v pořádku. Nejen při normální obezřelosti, nýbrž hlavně právě na základě služebních předpisů - měl obžalovaný možnost, předvídat! nebezpečenství, které může vzejíti, dá-li k odjezdu vlaku znamení svémocně, nevyčkav předepsaného souhlasu úředníka, službu konajícího a všech průvodčích. Svým jednáním neosvědčil potřebné opatrnosti, a musí za to zodpovídati dle §§ 335 a 337 tr. zák. Zmateční stížnost popírá konečně také příčinnou spojitost mezi jednáním obžalovaného a smrtelným úrazem Rosálie V-ové. Dovozuje, poukazujíc na výpovědi svědků, že V-ová vstoupila do vlaku dříve, než se dal do pohybu, tedy patrně i dříve, než obžalovaný dal znamení k odjezdu, že však pаk a s i sestoupila dolů buď pro koš, nebo by přestoupila do jiného vozu, a že tak vlastní neopatrností zavinila úraz, poněvaž po daném znamení k odjezdu jest cestujícím zakázáno z vlaku slézati a znovu do něho vstupovati. Avšak stížnost i zde vychází z libovolného skutkového předpokladu, v rozsudku nezjištěného. Soud zjistil, že V-ová právě v okamžiku, kdy dal obžalovaný znamení k odjezdu, nastupovala a když se dal vlak do pohybu, seděla na dolejším stupátku, z něhož spadla na zem a dostala se pod kola, vlaku, která jí uřízla obě nohy po kotníky. Soud zjistil, že V-ová nemohla řádně se zavazadly nastoupiti proto, že vlak se dal do pohybu předčasně, dříve než mohla nastoupiti. Dle těchto zjištění nelze přičítati V-ové ani spoluvinu na úraze, která by ovšem nevylučovala trestní zodpovědnosti obžalovaného, neboť neopatrnost poškozeného pachatele neomlouvá. Příčinná spojitost mezi jednáními obžalovaného a smrtelným úrazem V-ové spočívá v tom, že by k úrazu vůbec bylo nedošlo, kdyby se byl obžalovaný zachoval dle své povinnosti a nedal svémoeně podnět k odjezdu vlaku. V