Čís. 345.
Amnestovaný dřívější trestní čin nevylučuje sám o sobě podmíněného odkladu trestu.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1921, Kr I 613/20.)
Nejvyšší soud, rozhoduje o zmateční stížnosti a odvolání obžalovaného, uvedl mimo jiné v
důvodech:
Nelze souhlasiti s názorem rozsudku, že podmíněné odsouzení jest v tomto případě podle § 2 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. vůbec nepřípustno. Obžalovaný byl arci rozsudkem krajského soudu v Plzni ze dne 12. srpna 1918 odsouzen pro zločin podle § 81 tr. zák. na 6 týdnů do těžkého žaláře, ale ohlásil proti rozsudku zmateční stížnost a mezi tím stal se účastným obligatorní amnestie podle § 2 nařízení Národního výboru ze dne 5. listopadu 1918, čís, 28 sb, z. a n., poněvadž šlo o delikt, v § 1 tohoto nařízen výslovně jmenovaný. Další řízení musilo býti zastaveno a odsouzení obžalovaného nemohlo se tedy ani státi právoplatným. Tím odpadá hlavní podmínka vyloučení podmíněného odsouzení dle § 2 cit. zák., totiž dřívější právoplatné odsouzení, nehledíc ani k tomu, zda by amnestie ve smyslu uvedeného nařízení Národního výboru neměla téhož účinku i při odsouzení právoplatném, nejsouc právě jen právoplatným prominutím trestu, o jakém zmiňuje se odst. 2 § 2 cit. zák. o podmíněném odsouzení, nýbrž amnestií mnohem šíře založenou. Dlužno tedy otázku podmíněného odkladu trestu posuzovati v tomto případě jen se stanoviska § 1 zák.. o podm. odsouzení.