Čís. 425.

Předražovaní (cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.).
Výši neoprávněného pachatelova zisku (§ 20, čís. 2 b) nelze stanoviti rozdílem mezi cenou prodejní a maximální, nýbrž skutečným (konkrétním) ziskem pachatele.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1921, Kr I 811/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl částečně po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 1919, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem předražování podle § 20 čís. 2 b) cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. a přečinem podle § 32 čís. 2 a 4 min. nařízení ze dne 26. května 1917, čís. 235 ř. zák., zrušil rozsudek v odpor vzatý ve výroku o vině obžalovaných přečinem pře.dražování dle § 20, čís. 2 b) cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. a ve výroku o trestu a vrátil věc soudu nalézacímu, by ji v tomto objemu znovu projednal a rozhodl — mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce věcné (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) dovozuje stížnost, že obžalovaní směli býti odsouzeni pro přečin předražování, pokud se týče přečin § 32 čís. 2 a 4 min. nařízení pouze v tom případě, kdyby bylo zjištěno, že při prodeji mouky každý z nich docílil většího zisku než 2000 K, pokud se týče, kdyby každý z nich zcizil mlýnské výrobky v hodnotě větší 500 K. Tento náhled je mylným, poněvadž rozsudek vyslovuje, že obžalovaní při obchodování s moukou vědomě spolupůsobili, a zodpovídají tedy za trestný výsledek jako spolupachatelé společně. Stačí proto k odsouzení pro přečin, jsou-li zjištěny shora uvedené částky ohledně obou dohromady, nikoliv ohledně každého zvlášť. Poněvadž pak první soud bezvadně zjistil, že oba obžalovaní společně zcizili úmyslně a neoprávněně mlýnské výrobky v hodnotě 2763 K 74 h (vypočteno na základě cen maximálních), tedy v hodnotě 500 K převyšující, odpovídá odsouzení obou pro přečin dle § 32 čís. 2 a 4 min. nařízení zjištěnému stavu věci a zákonu. Naproti tomu nezjistil soud, jakého skutečného neoprávněného zisku obžalovaní prodejem mouky dosáhli, takže nelze posoudili, zda jsou zde předpoklady pro kvalifikaci přečinu (§ 20 2 b) cís. nařízení), t. j. konkrétní zisk přes 2000 K. Soud vycházeje z mylného náhledu (což stížnost vytýká dle čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř.), že rozdíl mezi cenou prodejní a maximální (21.058 K—2763 K 74 h = 18.294 K 26 h) představuje neoprávněný zisk obžalovaných, 2000 K daleko převyšující, jak jej má na mysli zákon při stanovení hranice přestupku a přečinu předražovaní, nezabýval se zjišťováním skutečného (konkrétního) zisku obžalovaných, který je pro tuto otázku jedině rozhodným, a který je rozhodně menší než zmíněný rozdíl, když soud sám zjišťuje, ze obžalovaní kupovali patrně za vyšší ceny než maximální. I když soudní zjištění odůvodňují odsouzení obžalovaných pro předřazování vůbec, nelze na základě jich přezkoumati, zda jest odůvodněno odsouzení pro přečin či přestupek.

Citace:

č. 425. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 170-171.