Čís. 428.

Pro rozhodnutí, zda dlužno vyšetřiti duševní stav obžalovaného, jest v prvé řadě směrodatným celkový osobní dojem pachatelův na soud. K pojmu »podněcovatele a náčelníka« ve smyslu § 71 tr. zák.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1921, Kr 1 309/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 18. února 1921, jímž stěžovatel byl uznán vinným zločinem pozdvižení dle § 68, 69 tr. zák. a přestupkem urážky stráže dle § 312 tr. zák., pokud uplatňovala důvod zmatečnosti čís. 4 § 281 tr. ř., vyhověl jí však co do důvodu čís. 10., správně čís. 11 téhož §u, zrušil v odpor vzatý rozsudek co do výroku o trestu a vyměřil obžalovanému znovu trest dle § 71 druhá věta tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost čelí proti odsouzení jak pro zločin pozdvižení tak i pro přestupek urážky stráže. Uplatňuje především zmatek § 281 čís. 4 tr. ř., ježto prý usnesením, jímž byl zamítnut návrh obhajoby na zkoumání duševního stavu stěžovatele, porušeno bylo positivní ustanovení § 134 tr. ř. způsobem, jenž obmezuje účelnou obhajobu obžalovaného. Než ve směru tom nelze shledati postup soudu nalézacího protizákonným. Sama stížnost netvrdí, že by byl soud nalézací ustanovení § 134 tr. ř. nesprávně pojímal. Shledává zde jen, na rozdíl od soudu nalézacího, objektivní podklad pro pochybnosti o příčetnosti obžalovaného v jeho tvrzení, že v roku 1917 raněn byl kulí ze strojní pušky do hlavy a od té doby nejen že podléhá vyšší měrou vzrušení a rozčilení, nýbrž trpí též občas záchvaty, spojenými s přechodným stavem bezvědomí. Jen tyto záchvaty mohly by dle § 134 tr. ř. přijití v úvahu, neboť, že stav vyššího vzrušení a rozčilení příčetnosti pachatelovy nevylučuje, nemůže dle §§ 1 a 46 písm. d) tr. zák. býti pochybným. Soud nalézací však vyloučil, že by obžalovaný v době skutku neb bezprostředně před tím neb potom takovým záchvatem byl trpěl a v některém ze stavu § 2 lit. a)—c) tr. zák. se byl nalézal. Dovolává-li se soud hlavně dojmu, jejž naň osoba a vystoupení obžalovaného při vícehodinném hlavním přelíčení činily, pak způsobu, jak obžalovaný vylíčil děj a se zodpovídal, nelze toto stanovisko označili pochybeným, neboť tento osobní dojem smí a musí býti viz předpis § 203 tr. ř. — pro otázku pochybností ve směru § 134 tr. ř. v první řadě směrodatným. Tvrzení stížnosti, že ze zodpovídání se obžalovaného vyplývá, že vůbec neví o své, svědky prokázané činnosti a že také neví, co říkal důstojníku A-ovi, nesrovnává se ani se záznamy protokolu ani s dojmem soudu. Stížností tvrzený »zvláštní dojem vytřeštěnosti a podráždišné vzrušenosti nebyl soudem pozorován. Nelze proto přisvědčiti tvrzení stížnosti, že by usnesením stížnosti napadaným byl zákon porušen v ustanovení § 134 tr. ř. a obhajoba takto nezákonitě byla obmezena. Bylo proto zmateční stížnost v tomto směru zavrhnouti jako neodůvodněnou.
Odůvodněna jest však zmateční stížnost obžalovaného pokud se týče důvodu čís. 10 § 281 tr. ř. Stěžovatel uplatňuje v tomto směru vlastně zmatečnost dle čís. 11 § 281 tr. ř., ježto tvrdí, že nalézací soud při výměře trestu překročil meze svého oprávnění, pokud se týče meze zákonné sazby trestní, zakládající se na přitěžujících nebo polehčujících okolnostech, v zákoně obzvláště uvedených. Týž důvod zmatečnosti uplatňuje obžalovaný také v odvolání, domáhaje se použití sazby § 72 tr. zák. a bylo tedy i tyto vývody odvolání vyříditi jakožto stížnost zmateční, jíž jest v pravdě odvolání obžalovaného. Co se především týče požadavku, by čin obžalovaného posuzován byl co do sazby trestu, jež by naň dle zákona připadala, dle § 72 tr. z., je stížnost obžalovaného bezdůvodná, poněvadž zjištění rozsudku nikterak neospravedlňují předpokladu, že se nepokoj brzy zase bez dalšího nebezpečného vypuknutí utišil kdyžtě naopak došlo téměř k násilnému odzbrojení četníka a ukázalo se nutným, přivolati ku zjednání pořádku vojsko. Za pravdu dlužno však dáti zmateční stížnosti, pokud opírá správnost použití první sazby § 71 tr. zák. Obžalovaný kvalifikován je v rozsudku jako pobuřovatel a toto přesvědčení soudu jest opřeno o výroky, obžalovaným pronesené: »vemte mu patrony« a »má tam patrony« a dále o to, že popuzoval slovy, v rozsudku uvedenými, proti velícímu důstojníku vojenské pohotovosti. Důvod posléz uvedený nemůže přicházeti v úvahu s hlediska § 71, prvá sazba tr zák., poněvadž obžalovaný pro své počínání si proti velícímu důstojníku vojenské pohotovosti nebyl stihán ani odsouzen pro zločin dle § 68 tr. zák. Ostatní výroky, pronesené obžalovaným k davu, četníka obklíčivšímu, neopodstatňují samy o sobě ani ve spojení s ostatními zjištěními rozsudku předpokladu, že obžalovaný vyvinul iniciativní činnost podněcovatelskou a náčelnickou vzhledem ku vyvolání srocení se samého, jež, pokud charakterisováno je účelem, klásti vrchnosti násilný odpor, zakládá již zločin, obžalovanému za vinu kladený. Než ani vůdcem (náčelníkem) davu sroceného se obžalovaný dle rozsudkových zjištění nejeví, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by byl v davu zaujímal postavení vůdčí a že by zejména dav byl přikročil k odzbrojení na popud obžalovaného, jehož podíl v tomto násilném odporu proti vrchnosti nevybočoval tedy z mezí prosté účasti, postižitelné již sazbou druhé věty § 71 tr. zák., jež výslovně poukazuje k různé míře nebezpečnosti, škodlivosti a účasti pachatelovy jakožto k okolnostem, k nimž sluší hleděti při vyměřování trestu v rozpjetí zmíněné zákonné sazby od jednoho roku až do pěti let těžkého žaláře.

Citace:

č. 428. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 174-176.