Μ
Čís. 382.
Trpný odpor nespadá ještě pod pojem skutečného násilného vztažení ruky ve smyslu § 81 tr. zák. K pojmu »trpného odporu«.
(Rozh. ze dne 26. února 1921, Kr II 303/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 4. září 1920, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle § 81 tr. zák.
Důvody:
Stížnost opírá se o §§ 281, čís. 9 a) a 10 tr. ř. a domáhá se pouhého odsouzení stěžovatelova pro přestupek § 312 tr. zák., tvrdíc, že ve skutku obžalovaného není zločinu. Vlastně jde tedy jen o důvod § 281, čís. 10 tr. ř. Rozsudek rozlišuje dvě období chování se obžalovaného vůči strážníku Josefu W-ovi; prvé, když obžalovaný, byv strážníkem zadržen, s vozu sestoupil a strážníka uchopil za prsa se slovy: »To jest můj majetek, do toho Vám jest houby, na to jste mi příliš mladý«, druhé pak, když na to strážník chtěl obžalovaného dopraviti na strážnici. Ohledně prvého období nezjišťuje soud, v jakém úmyslu obžalovaný strážníka uchopil a není tedy zjištěno, že by tak byl učinil v úmyslu, by služební výkon strážníkův zmařil. Nedostává se zde tedy podstatné náležitosti skutkové povahy zločinu dle § 81 tr. zák. a lze proto v tomto činu obžalovaného shledávati toliko skutkovou povahu přestupku dle § 312 tr. zák. V tomto směru jest tedy zmateční stížnost v právu. Jinak však má se věc ohledně druhého období činnosti obžalovaného, kterou předsevzal, když strážník ho chtěl vésti na strážnici. Zde zjišťuje rozsudek nejen počínání si obžalovaného vůči strážníkovi, nýbrž i úmysl jeho počínáním tím zmařiti úřední výkon strážníkův. Námitka stížnosti, že se činnost obžalovaného obmezila na tak zvaný pasivní odpor, v kterém nelze spatřovaiti násilného vztažení ruky, zákonem v § 81 tr. zák. vyžadovaného, jest zřejmě bezdůvodná. Rozsudek zjišťuje, že stěžovatel, když ho potom strážník W. chtěl odvésti na strážnici, zprotivil se mu ve zřejmém úmyslu, by úřední tento výkon zmařil, tím, že rukama a nohama kol sebe tloukl, takže se teprve zakročením dalšího městského strážníka a dvou mužů vojenské policie podařilo, stěžovatele na strážnici přivésti. O tak zv. pasivním odporu, který by ovšem ještě pod pojem skutečného násilného vztažení ruky ve smyslu § 81 tr. zák. nespadal, mohlo by býti řeči jen tehda, kdyby byl obžalovaný stěžoval strážníkovi výkon služby tím,, že jejímu provedení kladl v cestu překážky věcné, neb nechal volně působiti činitele, kteří jako na př. váha vlastního těla, přirozeně nutily úřední orgán, by fysickou svou sílu vynaložil, chtěl-li úřední výkon provésti. Jakmile však, jako v tomto případě, stěžovatel vlastní sílu nechal působiti s úmyslem přímo proti osobě strážníkově, nemůže býti více řeči o pouhém pasivním odporu. Pak jest tu násilné vztažení ruky, to i tenkráte, když snad nedošlo právě ku vložení ruky na tělo strážníkovo, jakmile jen úmyslným odporem veřejný orgán byl přinucen, by vlastní sílou tento odbor obžalovaného zlomil, chtěl-li úřad svůj vykonati. Ježto tedy při této části činnosti obžalovaného bylo § 81 tr. zák. na zjištěný stav skutkový správně použito, jest zmateční stížnost v tomto směru bezdůvodná.