Čís. 466.Nemůže-li v trestním řízení proti určité osobě býti pokračováno, rovná se to ve svých účincích stavu, kdy řízení trestní nemůže býti vůbec zavedeno.Podloudný vývoz předmětů potřeby do ciziny (zákon ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb, z. a n.).Mezi předměty, podléhající trestnímu zákazu vývozu do ciziny, nenáležejí vůbec šperky, klenoty, drahokamy, sbírky a pod.Z předmětů potřeby jest pak vyjmouti svršky osob stěhujících se z tuzemska, jsou-li upotřebeny a stavu přiměřeny.(Rozh. ze dne 2. června 1921, Kr I 453/21.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti k zachování zákona do usnesení radní komory krajského soudu v Č. Budějovicích: ze dne 3. listopadu 1920, jímž vysloveno bylo propadnutí věcí, Vilému; U. a Marii U. zabavených, ve prospěch státu, podle § 12, odstavec prvý zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n. takto právem:Usnesením radní komory krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 1920 porušen byl zákon v ustanovení §u 1, 12 odstavec prvý zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n., usnesení to se zrušuje a krajskému soudu v Českých Budějovicích se ukládá, aby šetře zásad, níže uvedených, o návrhu státního zastupitelství ze dne 27. října 1920, na prohlášení zabavených předmětů za propadlé znova rozhodl.Důvody:Koncem srpna 1920 stěhoval se továrník Vilém U. se svou rodinou z Prahy do Štyr. Hradce a transport jejich svršků děl se po dráze v pěti nábytkových a 4 železničních vozech. V Čes. Budějovicích byl transport ten podroben prohlídce, při níž našly se mimo obvyklé stěhovací svršky různé, vývozním povolením' nekryté potraviny, dále četné skvosty, zlaté a stříbrné předměty, cenné papíry a vkladní knížky v ceně mnoha milionů korun čs., které vesměs byly okresní hospodářskou radou v čes. Budějovicích zabaveny. Cennosti zkáze nepodléhající byly vzaty usnesením krajského soudu ze dne 9. září 1920 do soudního1 uschování. Za trestního vyšetřování, pokud se týče vyhledávání proti Vilému U-ovi a společníkům pro zločin dle §u 2 c) zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n. zavedeného, bylo trestní řízení proti Vilému U-ovi a jeho manželce, zdržujícím1 se ve Štýr. Hradci, dle §u 412 tr. ř. přerušeno. Právní zástupce Viléma U-a žádal podáním ze dne 23. října 1920 za uvolnění a vydání veškerých usnesením, ze dne 9. září 1920 do soudního uschování převzatých cenností a cenných papírů, kterážto žádost však usnesením ze dne 29. října 1920 byla zamítnuta, poněvadž, jak doslovně dotyčné odůvodnění zní »teprve soudně bude rozhodnuto, co dlužno rozuměti pojmem svršky atd., cennosti pak v každém případě, i kdyby nebyla dána soudní kompetence, budou podléhati řízení důchodkovému, takže i pak bude záviseti jich vydání od souhlasu příslušného finančního ředitelství. Ohlášené rozhodnuti ohledně pojmu svršků však vydáno nebylo. Záhy po té bylo usnesením radní komory ze dne 3. listopadu 1920 mimo jiná opatření — veliké množství předmětů, Vilému U-ovi zabavených a přesně vyjmenovaných, prohlášeno k dobru státu za propadlé s tím odůvodněním, že trestní řízení proti vlastníkům zabavených předmětů, kteří se zdržují mimo hranice republiky, nemohlo býti zavedeno (§ 412), dále na základě §u 13 nař. ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. a čl. I. §u 1 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. Stížnost manželů U-ových proti tomuto usnesení radní komory ve směru citovaného obsahu jeho byla rozhodnutím vrchního zemského soudu v Praze ze dne 10. prosince 1920 dle §u 114 tr. ř. jako nepřípustná odmítnuta a neshledána také příčina k opatření dle §u 15 tr. ř. Stanovisko vrchního soudu zemského jest správným, neboť stížnost proti usnesení radní komory lze podati pouze v případech §u 114 tr. ř., o jaké však v této trestní věci nešlo, a poněvadž pořad práva jest dle citovaného předpisu vyloučen, nemohl vrchní soud ničeho rněniti na usnesení radní komory ani podle předpisu §u 15 tr. ř. Také ve stanovisku radní komory, že trestní řízení proti vlastníkům zabavených předmětů nemohlo býti zavedeno, nelze shledávati porušení zákona, neboť nemůže-li v řízení trestním proti určité osobě býti pokračováno, rovná se to ve svých účincích stavu, kdy řízení trestní vůbec nemůže býti zavedeno. Tomu svědčí zejména jiná zákonná ustanovení obdobná, jako § 20 zákona o padělání potravin, § 72 zákona o zamezení a potlačení nakažlivých nemocí zvířecích a § 39 b) zákona proti moru dobytčímu. Jedině v tom směru jest usnesení radní komory závadným, že četné předměty, hospodářskou radou zabavené a soudu předložené, byly prohlášeny ve prospěch státu za propadlé, ačkoliv to nebyly předměty potřeby ve smyslu zákona. Kdežto podle starších předpisů, zejména též ještě podle cis. nař. ze dne 21. srpna 1916, čís. 261 ř. zák., chráněno bylo obyvatelstvo jen ohledně předmětů nezbytné potřeby, vztahovala se ochrana ta dle cis. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. na předměty potřeby vůbec a na témže stanovisku jest nyní platný zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. o trestání válečné lichvy, jakož i zákon ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n. o stíhání podloudného vývozu předmětů potřeby do ciziny. Neobyčejné rozšíření pojmu předmětu potřeby, k němuž se dospělo za války, nedoznal dosud nijakého obmezení a proto také nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. srpna 1919 Kг I 168/19 č. 71 sb. prohlásil za předmět potřeby vše, co slouží výživě nebo potřebám' lidí, tedy i předměty, které za pravidelných časů byly přepychovými. Z toho plyne, že jakýkoli předmět, sloužící k ukojení potřeb lidských neb zvířat domácích jest ve smyslu zákona předmětem potřeby. Sem; náleží nejen vše, bez čehož se člověk pro sebe neb pro zvířata domácí nemůže obejiti, nýbrž i vše, co jeho nutné úkony podporuje nebo zjednodušuje, bez ohledu na druh a jakost, v jaké se mu ta která věc poskytuje neb v jaké se jí užívá, takže i předměty přepychově vypravené vlastnosti předmětu potřeby nepozbývají. Nenáležejí sem však předměty, které pro životní potřeby lidí jsou úplně bezvýznamné, které jsou jen potřebami jedinců určitých stavů, nebo vrstev společenských, které ukojují jen touhu po ozdobě, nádheře a přepychu anebo zvláštní zálibu a které mají pouze význam jako prostředky, jimiž se věci, sloužící za předměty potřeby opatřují, jak vyslovil také již nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 5, února 1921 Kr II 266/20, čís. sb. 364. V tomto případě byly předměty poslednějšího: druhu v značném počtu radní komorou prohlášeny za propadlé, předměty, které k ukojení potřeb lidských neb zvířat v nejmenším sloužiti nemohou jako šperky, klenoty, drahokamy, sbírky známek a mincí a j. v. Ježto však soudně stíhán býti může jedině neoprávněný vývoz předmětů potřeby ve smyslu §u 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., jak výslovně to stanoví § 1 zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n., lze také jen předměty potřeby prohlásiti dle §u 12 cit. zák. za propadlé. Pokud tedy nejde o předměty potřeby ve smyslu lichevního zákona, nezáleží pro sojudhí příslušnost na tom, zdali předměty ty byly kryty vývozním povolením, neboť otázka ta je pak čistě fiskální, kterou se zabývati budou úřady finanční. Proto také zemské finanční ředitelství v Praze přípisem ze dne 27. září 1920 žádalo krajský soud v Čes. Budějovicích za sdělení, které z předmětů zabavených budou považovány za předměty potřeby a podléhající soudnímu řízení trestnímu a za opatření, by předměty trestnímu řízení nepodléhající byly ponechány v uschování a aby bez souhlasu zemského finančníhot ředitelství nebylo s nimi. disponováno. Avšak i vývoz předmětů potřeby jest soudně trestným jen potud, pokud se děje bez povolení vydaného oprávněnými činiteli (§ 1 zák. č. sb, 188/20). V té příčině vychází ze spisů, že komise pro zahraniční obchod dala V. U-ovi povolení k vývozu jednoho nábytkového vozu a tří vagonů »starých stěhovacích svršků« a dále čtyř nábytkových vozů a jednoho vagonu »stěhovacích svršků«. Celý transport 9 železničních vozů, který byl: v Č. Budějovicích policejně zabaven, byl tedy kryt formálním vývozním povolením. Mezi předměty, jež radní komorou krajského soudu v Čes. Budějovicích prohlášeny byly za přepadlé, nacházejí se věci, jež jsou ve všech zámožnějších domácnostech v denním užívání, jako náčiní stojní z drsného neb jemného kovu, samovar, sítko na čaj a t. d., ačkoliv není pochybnosti, že předměty takové dlužno zařaditi mezi svršky stěhovací, právě tak jako namátkou, vyjmuté »ruční stříbrné zrcádko« nebo »dvě etui s jehlicemi do vlasů«, jež taktéž prohlášeny byly za propadlé. Předpisy o vývozu, dovozu a průvozu zboží čs. státem, vydané jako výnos ministerstva financí z března 1920 čís. 3432/2897, dávají v §u 14 seznam zboží, jež nemusí býti kryto povolením, a mezi těmi uvedeny jsou pod odstavcem' pátým svršky stěhujících se osob z Cs. státu, jsou-li upotřebeny a stavu přiměřeny. Není-li však pro stěhovací svršky vůbec třeba vývozního povolení, pak dle výslovného znění §u 1 zákona čís. 188/20 vývoz předmětů toho druhu, i když jsou to předměty potřeby, nepodléhá trestním ustanovením citovaného zákona, čímž ovšem nikterak není zasaženo do trestního řízení důchodkového, kteréž jak svrchu uvedeno, proti Vilémů U-ovi bylo zavedeno. Jeví se proto usnesení radní komory nezákonným v tom směru, že nerozeznávalo přesně předmětů potřeby od předmětů do této kategorie nespadajících a mezi oněmi opět ty, jichž vývoz nebyl zakázán, čili, že prohlásilo za propadlé předměty pod zákon ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n. nespadající. Zmateční stížnosti k zachování zákona bylo proto vyhověno a uznáno podle §u 292 tr. ř., jak se stalo. Nyní dlužno teprve radní komoře podle těchto' zásad rozhodnouti, které předměty potřeby nutno zabaviti. Při tom bude vyřízena zajisté i žádost zemského finančního ředitelství v Praze ze dne 27. září 1920 za sdělení, které z předmětů zabavených budou považovány za předměty potřeby a podléhající soudnímu řízení trestnímu a které tomuto trestnímu řízení nepodléhají.