Čís. 486.
Není třeba, by vpád (§ 83 tr. zák.) stal se za skutečného přemožení překážek fysickou námahou, stačí, stal-li se s takovou fysickou přemoci, že napadený vůbec nemůže pomýšleti na úspěšný odpor.
(Rpzh. ze dne 20. června 1921, Kr I 459/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 9. března 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí dle § 83 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Hmotněprávní důvod §u 281 čís. 9 a) tr. ř. spatřuje stížnost v tom, že neprávem shledán byl ve zjištěném jednání stěžovatelů trestný čin vůbec, najmě zločin veřejného násilí dle § 83 tr. zák., jelikož tu není ani násilného vpádu nebo vtrhnutí, ani násilí na osobě majetníka a t. d. Pouhé psychické násilí, spatřované soudem v omezování moci správce K-a, svobodně se rozhodovati a svůj úřad dle vlastní vůle vykonávati, prý nepostačuje. O násilném vpádu může pak prý býti jen tehdy řeč, když se překonávají fysickou námahou překážky v cestě stojící, čehož tuto nebylo. Než proti vývodům zmateční stížnosti sluší poukázati k tornu, že nalézací soud shledal v jednání obžalovaných první případ §u 83 tr. zák., t. zv. rušení míru pozemního. Ke skutkové podstatě tohoto zločinu však zákon násilí na osobě majetníkově, neb jeho domácích lidech, na jmění a statku, vůbec nevyžaduje. Stačí, bylo-li vůbec, opomenout vrchnosti, s více lidmi sebranými násilným vpádem rušeno pokojné drženi pozemku nebo práv naň se vztahujících. Budiž proto jen mimochodem poukázáno k tomu, že, i kdyby byl soud spatřoval v jednání obžalovaných trestný čin dle druhé alternativy §u 83 tr. zák., což vzhledem k tomu, že stěžovatelé vnikli do kanceláře vrchního správce K-a, rovněž nebylo by neoprávněno, i psychické násilí, jím zjištěné, musilo by býti uznáno za postačitelné, ježto zákon mluví o násilí na osobě vůbec, aniž by mezi povahou násilí rozlišoval; ostatně jest nad všit pochybnost zjištěno i násilí na jmění a statku, kdyžtě obžalovaní bez všelikého oprávnění svémocně zabrali hned celý statek jménem revolučního výboru pro republiku. Ve směru tom stačí pak pro pouhé vniknutí — a více zákon v druhé větě §u 83 tr. zák. nevyžaduje — pouhý vstup do kanceláře proti výslovně projevené nebo domnělé vůli oprávněného, což rozsudek zcela přesně zjišťuje. Než ani s hlediska první věty §u 83 tr. zák. nelze uznati zjištění násilného vpádu ohledně stěžovatelů právně pochybeným, ježto násilnost vpádu nevyžaduje, aby stal se za skutečného přemožení překážek fysickou námahou. Vpád jest i tenkráte násilným, když se stal s takovou fysickou přemoci, že napadený vůbec na úspěšný odpor nemůže pomýšleti a nic jiného mu nezbývá, než aby se podrobil vůli vpadnuvších a jejich fysické moci ustoupil. To pak rozsudek v tomto případě zjistil. Nejedná se proto, jak zmateční stížnost dovozuje, o pouhé civilně- právní rušení držby a nemůže na správnosti právního stanoviska rozsudku ničeho změniti okolnost, že snad jiné případy za jiných okolností jinak byly posuzovány.