Čís. 448.

Předpisu §u 3 koaličního zákona ze dne 7. dubna 1870, čís. 43 ř. zák., nelze použiti, jde-li o stávku politickou; vůbec lze jej použiti pouze tehdy, nelze-li trestný čin podřaditi §u 98 lit. b) tr. zák.
Udání ohroženého (§ 98 lit. b) tr. zák.), že neměl z výhrůžky strachu, nevylučuje způsobilost výhrůžky, by vzbudila v ohroženém důvodné obavy.
(Rozh. ze dne 19. května 1921, Kr II 158/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 17. února 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného, násilí podle §u 98 písm. b) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného uplatňuje důvod §u 281, čís. 10 tr. ř., dovozujíc, že skutek obžalovaného při správném právním posouzení nebylo; podřadili trestnímu předpisu §u 98 b) tr. zák., nýbrž §u 3 koaličního zákona ze dne 7. dubna 1870, čís. 43 ř. zák., ne-li pouze předpisu §u 496 tr. zák. pro urážku na cti. Než zmateční stížnosti nelze přisvědčiti. Použití §u 496 tr. zák. nemohlo přijití vůbec v úvahu, poněvadž vztahovati by se mohlo jen na oslovení pracujících dělníků jako »zrádci dělnictva« a soukromý návrh na potrestání učiněn nebyl. Pokud jde o přestupek dle §u 3 koaličního zákona, sluší především poukázati na to, že rozsudek vůbec nezjišťuje, že by se bylo v tomto případě jednalo, byť i jen částečně, o stávku mzdovou nebo za účelem zlepšení podmínek pracovních, na které jedině koaliční zákon z r. 1870 je obmezen, nýbrž výslovně zjišťuje, že šlo o generální stávku politickou, což bylo i všeobecně známo. Než nehledě k tomu, sám § 3 koaličního zákona poukazuje v první řadě na použití přísnějších předpisů trestního zákona a obmezuje použití §u 3 jen na případy, kde by bylo použití §u 98 tr. zák. vyloučeno. Zmateční stížnost ovšem popírá, že by zde byly subjektivní a objektivní podmínky §u 98 b) tr. zák., poněvadž pohrůžka obžalovaného nebyla prý s to, by uvedla ohrožené v důvodný strach a bázeň. Nezpůsobilost tu odvozuje stížnost z okolností, že obžalovaný, jenž nepracoval, byl v době výhrůžky v oddělení továrním sám, kdežto ostatní dělníci pracovali, že výhrůžka neuvedla ohrožené dle vlastního jich udání ve strach a bázeň, to tím méně, ani sami označili obžalovaného jako řádného člověka, že obžalovaný náleží prý s ohroženým k téže odborové organisaci, politicky však že organisován není, takže výhrůžka jeho byla již předem neproveditelná. Než nehledě k tomu, že § 98 b) tr. zák. nevyžaduje vůbec, by výhrůžka, o niž jde, byla způsobilou uvésti ohrožené ve strach a nepokoj, nýbrž spokojuje se se způsobilostí, uvésti je v »důvodné obavy«, kteroužto způsobilost rozsudek výslovně zjišťuje poukazem na celou situaci, odvozuje stížnost chybící způsobilost výhrůžky, uvésti ohrožené ve strach a nepokoj, vesměs z okolností, rozsudkem nezjištěných, ba z velké části ani záznamy hlavního protokolu nekrytých. Budiž proto jen podotknuto, že udání ohroženého, že snad z výhrůžky strach neměl, nevylučuje nijak způsobilost výhrůžky, v ohroženém důvodné obavy vzbuditi, a že obžalovaný již tím, že se sám ku stávkujícím přidal a pracujícím spoludělníkům způsobem, v rozsudku zjištěným, zbavením práce, tedy vážnou škodou na majetku hrozil, dal zřejmě na jevo, že se stotožňuje se stávkujícím dělnictvem a že má vůli a osobuje sobě moc ve spojení se spolustávkujícími výhrůžku skutečně provésti. Jelikož rozsudek zjišťuje též stížností ostatně v odpor nebraný, úmysl obžalovaného, výhrůžkou svou zastavení práce, tedy vážný úkon ohrožených, vynutiti, nelze shledat i rozsudek co do pedřadění skutku pod § 98 b) tr. zák. právně pochybeným.

Citace:

č. 448. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 214-215.