Čís. 327.
Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Pletichami (§11 čís. 4 cit. zák.) jsou všeliké praktiky a obchody, jež vybočují vzhledem ku poměrům, válkou přivoděným, z mezí řádného obchodování, jsou-li způsobilé, by jimi byly stupňovány ceny předmětu potřeby. Pokud jest použiti podmíněného odkladu trestu při odsouzení pro válečnou lichvu.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1921, Kr I 670/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při krajském soudu v České Lípě ze dne 3. července 1920, pokud jím stěžovatel uznán byl vinnými přečinem dle § 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., vyhověl však odvolání státního zastupitelství, jež směřovalo proti podmíněnému odkladu trestu, a prohlásil odsouzení za bezpodmínečné.
Důvody:
Zmateční stížnost, uplatňující důvod čís. 9 a) § 281 tr. ř. označuje odsouzení obžalovaného pro přečin § 11 čís. 4 lich. zákona právně mylným. Leč není důvodná. Neprávem snaží se rozdělit i skutkový stav, jenž byl ve své celistvosti podkladem odsouzení pro pletichy na jednotlivé jeho složky a dovozovati pak, že zneužíval-li obžalovaný svého postavení jako nakupovač německého hospodářského družstva ku konkurenčním obchodům výdělečným na vlastní účet, prohřešil se sice na předpisech obchodního zákona, není však trestným dle lichevního zákona, že přeplácení ceny při nákupu spadá pod § 9 lich. zákona, předražovaní při prodeji pod § 7 lich. zákona, a dodávání nakoupeného ovsa na kontingent vlastní nebo jiných výrobců že nespadá pod § 11 čís. 4 lich. zákona. Neboť, byť i snad u jednotlivých složek podřadění pod § 11 čís. 4 lich. zákona mohlo býti pochybným, dlužno přece na podkladě celkového zjištění rozsudku posuzovati správnost odsuzujícího výroku soudu nalézacího. Tu pak ovšem tvrdí zmateční stížnost, že již pojem »pletich« předpokládá souhlasnou spolučinnost alespoň dvou osob a že spolučinnost ta musí býti rázu takového, by stupňování ceny následkem něho nastalo samočinně. Takový výsledek nastane prý na příklad, když jistý počet výrobců se dohodne, že své výrobky prodávati nebudou pod určitou cenou minimální, nebo že zastaví výrobu přes dostatek surovin, nebo že výrobky nebudou prodávati, kdežto v tomto případě o podobném dohodnutí se více osob vůbec není řeči. Správnost svých vývodů pokouší se stížnost dovoditi cestou etymologickou, tvrdíc, že pletichy mají týž kmen jako »plésti«, pročež nutno vyrozumívati pod pletichami nějaké spletení. Než zmateční stížnost přehlíží, že případy, jí uvedené, tvoří již samy o sobě skutkovou povahu deliktů dle § 10 neb § 11 čís. 1 až 3 lich. zákona, z čehož zřejmě vyplývá, že nemohou spadati pod pojem pletich, v čís. 4 § 11 lich. zákona zvlášť uvedeným. Rovněž má zmateční stížnost mylně za to, že ku skutkové povaze potřebí jest činnosti způsobilé k tomu, by ceny dotyčného druhu předmětů potřeby pro jistou oblast byly přímo vyháněny do výše. S hlediska § 11 čís. 4 lich. zákona stačí úplně, když způsobilost stupňovati cenu obmezí se přímo na dotyčné množství předmětu potřeby, k němuž právě pletichy se nesou; máť každé stupňování ceny určitého množství zboží přirozený následek, že působí nepřímo příznivě i na cenu druhu zboží vůbec, jež tvoří se přirozeně ze souhrnu všech jednotlivých obchodů v určité oblasti Co pak se týče významu pojmu »pletich«, tedy nelze pod pojmem tím vyrozumívali to, co rozumí tím zmateční stížnost, ježto jest všeobecně známo, že mnohé slovo v přeneseném slova smyslu má jiný význam, a vysvítá již z motivů ku cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z., z něhož pojem pletich do lichevního zákona byl převzat, že pod široký pojem ten spadají vůbec všechny praktiky a obchody, jež vybočují vzhledem ku poměrům, válkou přivedeným, z mezí řádného obchodování, jsou-li způsobilé, by byly jimi stupňovány ceny předmětu potřeby. Tomuto předpokladu vyhovuje však nepochybně činnost stěžovatelova, jak jest v rozsudku zjištěna. Vybočujeť z mezí řádného, legitimního obchodování, pokud obchodoval obžalovaný s ovsem, tedy s předmětem potřeby, pro stát zabaveným, z volného obchodu vůbec vyňatým, to tím spíše, an do jeho držení dostal se stěžovatel, zneuživ svého postavení v nákupně obilí, a jehož použil k obejití předpisů o úpravě spotřeby obilí. Způsobilost, stupňovati ceny tohoto ovsa, jest pak dána jak podloudným nákupem ovsa, tak i výdělečným jeho použitím ku prodeji za ceny, jež převyšují ceny úředně stanovené, neboť tím činí nedovolenou a cenu stupňující konkurenci ústavu, jenž jest jedině povolán, by obchodoval s tímto předmětem potřeby.
Oprávněno jest však odvolání státního zastupitelství. Podmíněné odsouzení dlužno považovati v tomto případě za nemístné. Při rozhodování o tom, má-li býti použito zákona ze dne 17. října 1919 čís. 562 sb. z. a n. ve prospěch obžalovaného, nutno míti na zřeteli, že podle úmyslu zákonodárcova a znění zákona žádný druh trestních činů není vyloučen z podmíněného odsouzení. V prvé řadě dlužno však přihlížeti k osobnosti a osobním poměrům vinníka, poněvadž s tohoto hlediska lze spolehlivě posouditi, zda lze důvodně očekávali, že odsouzený povede pořádný život a že tudíž není potřebí výkonu trestu. Ovšem ale zákon žádá důvody podstatné, zvláštního zřetele hodné. Kromě toho nelze však ponechati nepovšimnutým, že soud podle § 1 dotčeného zákona má sice právo, ale ne povinnost povoliti podmíněný odklad trestu, že mu tedy je volno odepříti odsouzenému toto dobrodiní i když jsou splněny objektivní jeho podmínky, uzná-li, že v daném případě ku polepšení se obžalovaného jest zapotřebí výkonu trestu. Tu pak nutno vytknouti, že při deliktech válečné lichvy zpravidla v zájmu veřejném sotva se bude odporučovati povolení odkladu trestu, kdyžtě by takto největším škůdcům zájmů všeho občanstva byla poskytnuta možnost uniknouti zaslouženému, přísnému trestu. Proto budou výjimky z pravidla svrchu vytčeného přípustný jen tam, kde jsou okolnosti závažné a zvláštního ohledu hodné. Takových však v tomto případě není. Obžalovaný, který jako komisionář nakupoval poživatiny pro obchodní skladiště, zneužil hrubým způsobem tohoto důvěryhodného místa k lichvářským účelům, bera od rolníků obilí pod rouškou veřejné dodávky za ceny maximální a prodávaje je pod rukou dále za ceny vyšší. Tuto činnost provozoval obžalovaný po delší dobu a ve značném rozsahu, při čemž dodělal se i podstatných zisků, jakkoli jako rolník neměl příčiny k takovému jednání. Povaha tohoto trestního činu, obžalovaným spáchaného, poukazuje na to, že u obžalovaného nabyla převahu sobeckost nad jinými vlastnostmi, jež by snad jinak mluvily pro naději na jeho polepšení, a že se obžalovaný neřídí při svém jednání úvahou o dobru a zlu, nýbrž jedině o prospěchu z činu mu plynoucím. Odvolává-li se stěžovatel na to, že je doposud zachovalý, dlužno poukázati právě k povaze jeho činu, pro nějž byl odsouzen, a kterým dal na jevo, že v jeho životě jest směrodatnou pro něho tolika ziskuchtivost a žádné jiné ohledy ku společnosti. Právě tedy ve vážné době, kdy se měl osvědčiti jako dobrý občan a jako komisionář úřad svůj co nejsvědomitěji měl vykonávati, nedbal svých povinností a porušil je způsobem škodlivým a zavržení hodným. Jeho dosavadní zachovalost nepadá tedy v tomto případě vůbec na váhu. Právě ta okolnost, že obžalovaný trestný čin opakoval, dokazuje pak, že u něho není naděje, že by svoji ziskuchtivost, které opětovně dal průchod, nyní ovládl a že by se polepšil bez výkonu trestu.