Čís. 405.

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Režijní uhlí železničních zaměstnanců jest určeno jen pro jejich vlastní potřebu a nelze je připustiti do volného obchodu.
(Rozh. ze dne 30. března 1921, Kr I 855/20.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudu v Praze ze dne 16. srpna 1920, pokud jím stěžovatelé uznáni byli vinnými přečinem pletich dle § 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.
Důvody:
Stížnost dovolává se důvodu zmatečnosti dle § 281 čís. 9 a) a namítá především, že uhlí, jehož se dostává od železniční správy železničním zřízencům jako t. zv. uhlí režijního, přechází tím v jejich volnou disposici, stává se jejich neomezenými vlastnictvím tak, že zřízenec, který nepotřebuje režijního uhlí pro sebe, může je darem anebo za úplatu předati jiným osobám. Uhlí takové nepodléhá prý již disposičnímu právu státu, nevztahují se prý tedy na ně ani předpisy státní správy, upravující obchod s uhlím a omezující volné obchodování s uhlím. Uhlí režijní je prý předmětem volného obchodu, obžalovaní směli prý je tudíž od nádražního dělníka bez závady koupiti a nemohli ohledně něho spáchati přečin pletich. Tyto názory zmateční stížnosti jsou však v příkrém rozporu s úředními předpisy, jimiž přidělování režijního uhlí železničním zřízencům je upraveno, jmenovitě s ustanovením § 104 instrukce státních drah č. IX. o opatřování a evidenci materiálu a předmětů inventárních, dle něhož může za každé zneužití, jehož se dopustí ten, kdo к odběru režijního uhlí jest oprávněn, tím, že koupeného topiva neupotřebí výhradně pro vlastní domácnost, nýbrž nechá ho i jinakým způsobem upotřebiti nebo je jinam předá či dokonce zcizí, mu ona výhoda na určitou dobu nebo na vždy býti odňata, vedle čehož zřízenci propadají disciplinárnímu vyšetřování. Nalézací soud dospěl tudíž vším právem k závěru, že režijní uhlí jest určeno jen pro vlastní potřebu osob, majících na ně nárok, a že předpisy, omezující volný obchod s uhlím, nečiní ohledně režijního uhlí, jehož oprávněná osoba nespotřebuje pro sebe, výjimky, že naopak připuštění volného obchodování s uhlím, původně režijním je nemyslitelno, poněvadž by mohlo míti pro železniční správu v zápětí nemilé, materielně škodlivé účinky. Další námitka stížnosti, jakoby 27 q uhlí nebylo takovým množstvím, jež by při kalkulaci cen uhlí padalo nějak na váhu a mohlo zejména působiti na cenu uhlí, jest rovněž bezpodstatná, neboť nehledíc k tomu, že podobné nekalé způsoby obchodování, k jakému došlo v tomto případě, jsou s to působiti nepříznivě i na tvoření se všeobecné úrovně cenové ohledně dotyčného druhu předmětů potřeby, zůstává zcela nepochybným, že trestným jednáním obžalovaných stoupla v konkrétním případě cena uhlí, jehož nabyl B. po 1 K za 1 q, z 18 K, který mu za 1 q uhlí toho zaplatili obžalovaní, na částku 36 K, za kterou 1 q dále prodali, čímž docílili dle rozsudkového zjištění čistého zisku v celkové výši 343 K 50 h. Nemá konečně významu ani poslední námitka stížnosti, dle níž prý obžalovaní prodavše uhlí spotřebiteli, neměli vědomí, že se svým jednáním pouštějí do pletich, způsobilých stupňovati cenu uhlí. Rázu pletich nabylo jejich počínání již tím, že, nemajíce živnostenského oprávnění k obchodování, uhlí, z volného obchodu vyloučené, pod rukou koupili a je za účelem dosažení zisku dále zcizili, při čemž vědomě obcházeli předpisy státní správy, upravující obchod uhlím, tak že na tom, že prodali uhlí spotřebiteli, naprosto nesejde.

Citace:

č. 405. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 132-134.