Čís. 504.
Ke skutkové podstatě zločinu vyhnání plodu postačuje, byl-li plod v době zásahu živý, třebas nebyl způsobilým, by se z něho vyvinulo dítě schopné k životu.
(Rozh. ze dne 7. července 1921, Kг II 66/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 20. prosince 1920, jímž byla obžalovaná podle § 259 čís. 3 tr. ř. osvobozena od obžaloby pro zločin podle § 144 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil vět soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Soud první stolice sprostil obžalovanou z obžaloby pro zločin vyhnání plodu, poněvadž nevzal za prokázáno, že by obžalovaná byla bývala obtěžkala »plodem k životu schopným», plodem »řádným, k vyvinutí k životu schopného dítěte vhodným«. Právem napadá státní zastupitelství správnost výroku osvobozujícího z důvodu §u 281 čís. 9 a) tr. ř. Ovšem předpokládá § 144 tr. zák. ku skutkové podstatě zločinu, by tu byl plod živý. Není-li ho tu, pak chybí způsobilý předmět zločinu §u 144 tr. zák., jenž vyžaduje umrtvení plodu jako následek zločinného zasažení. Toho však soud nalézací nevyloučil, vyloučiv toliko, že by tu byl, býval plod ku životu nebo k vyvinutí k životu schopného dítěte způsobilý. Plod takový může však býti v době potratu živým, pouze další jeho vývoj k extrauterálnímu životu dítěte jest ohrožen. Proto právně mylný jest na dosavadním skutkovém podkladě vynesený výrok, že tu nebylo vůbec způsobilého předmětu zažalovaného zločinu, a právní stanovisko rozsudku, že zjištěné jednání obžalované mělo toliko ráz zločinu putativního.