Čís. 611.

Zločin podvodu dle § 199 lit. c) tr. zák.
Neposkytnutím předstíraného přívažku není kupitel ve svých právech poškozen.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1921, Kr I 272/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním lícení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 9. února 1921, jímž stěžovatelé byli uznáni vinnými zločinem podvodu dle §§ 197 a 199 lit. c) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost obou obžalovaných do rozsudku, odsuzujícího je pro zločin podvodu dle §§ 197, 199 lit. c) tr. zák., dovozuje z důvodu § 281 čís. 9 a) tr. ř., že výrokem tím porušen byl zákon a že ho nesprávně bylo použito. Nesprávným jest sice náhled stížnosti, že kupitelé v konsumním spolku nemohou býti nesprávností váhy poškozováni, jelikož spolek prodává zboží pouze svým členům, jimž i jakýkoli zisk, tedy i zisk ze špatné váhy, přichází k dobru, jelikož stížnost sama netvrdí a přirozeně též tvrditi nemůže, že by při rozdělení zisku jednotlivému členu připadl právě takový peníz případně podíl na zisku, o jaký byl nesprávným vážením na dotyčných vahách poškozen. Také nemůže omlouvati obžalovaného tvrzení, že, nebyv v době činu zodpovědnou osobou v prodejně, musil používali zařízení, jež bez jeho přičinění a jeho zodpovědnosti dodáno bylo do prodejny. Neboť, jakmile zvěděl o nesprávnosti váhy, nesměl jí používati, aniž by se vydal trestní zodpovědnosti pro podvod ve veřejné živnosti na škodu kupitelů. Nicméně přisvědčiti jest tvrzení stížnosti o právní nesprávnosti rozsudku, poněvadž i skutková podstata podvodu dle § 199 c) tr. zák. vyžaduje zlý úmysl, dle § 197 tr. zák. ku podvodu vůbec vyžadovaný, jenž v rozsudku není náležitě zjištěn. Tím úmyslem ovšem nelze rozuměti zvláštní úmysl, někoho lstivým jednáním uvésti v omyl, nýbrž zlý úmysl, někoho poškoditi. Neboť zlý úmysl, uvésti v omyl, dán jest zjištěním, že stěžovatelé vědomě užívali nesprávné váhy, jelikož při veřejném dozoru státu nad váhou může a musí každý kupitel právě se správností váhy, ve veřejné živnosti užívané, počítati a v této své důvěře jest používáním nesprávné váhy přirozeně klamán. Právě proto nepřichází však jako zvláštní úmysl podvodný ve smyslu § 197 tr. zák. v úvahu úmysl, poškozovati stát na jeho právu veřejné důvěry, o němž ve výroku rozsudkovém činí se zmínka, nýbrž jen úmysl, poškozovati materielně kupitele převažováním menšího množství zboží. V této příčině opírá se rozsudek v důvodech toliko o zjištění, že nebyla prokázána omluva obžalovaných, že váhu při vážení vyvažovali a proto nikoho nemohli poškoditi, neboť svědkové jimi uvedení potvrdili toliko, že oni sami váhu vyrovnávali, když jí užívali, nevyšlo však na jevo, že by to též stěžovatelé byli činili. K tomu dodává rozsudek, že i v tom případě, kdyby tak stěžovatelé skutečně byli činili, nebyla by vyloučena skutková podstata podvodu, ježto kupující vyrovnáním váhy mohl se domnívati, že zaplacením určité ceny trhové za určité množství zboží, které váha ukazovala, dostane skutečně toto množství zboží, tedy přívažek, kdežto ve skutečnosti toho množství, jež váha ukazovala, neobdržel. Avšak tato argumentace není správná, jelikož kupitel na přívažek nemá práva, nýbrž má právo jen na to množství zboží, jež požadoval a zaplatil, a není proto ve skutečnosti neposkytnutím předstíraného přívažku v právech svých neb na majetku poškozen. Okolnost však, že nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelů, že váhu vyvažovali, t. j. vyrovnávali domnělým přívažkem, neobsahuje ještě zjištění, že tak úmyslně nečinili, čehož bylo by třeba, by dán byl úmysl poškodili, předpokládaný pro podvod.

Citace:

č. 611. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 447-448.