Čís. 444.

Podmíněný odklad trestu (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a nař.).
Nabyl-li odsuzující rozsudek právní mocí, jest vyloučen návrh na povolení podmíněného odkladu trestu tehdy, bylo-li o něm v rozsudku rozhodnuto a to ať k návrhu obžalovaného čí bez tohoto, ať rozhodnutí pojato do výroku rozsudečného či pouze uvedeno v důvodech rozhodovacích.
Předpis §u 23 cit. zákona o dodatečném povolení podmíněného odkladu trestu nevztahuje se na rozsudky, jež byly vyneseny po 28. říjnu 1919.
(Rozh. ze dne 14. května 1921, Kr II 226/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona do usnesení krajského jako odvolacího soudu lichevního v Novém Jičíně ze dne 10. května 1920, jímž bylo usnesení okresního jako lichevního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. března 1920 zrušeno, a okresnímu jako lichevnímu soudu v Novém Jičíně uloženo, by podrobil žádost Růženy R-ové za přiznání podmíněného odkladu trestu příslušnému jednání a rozhodnutí ve smyslu §u 7 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 562 sb. z. a n.
Rozhodnutím krajského jako odvolacího soudní lichevního v Novém Jičíně ze dne 10. května 1920 porušen byl zákon v ustanovení §§ 7 a 23 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. Důvody:
Rozsudkem okresního jako lichevního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. února 1920 odsouzena byla Růžena R-ová pro přestupek předražování dle §u 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., jehož se dopustila dne 27. listopadu 1919, k tuhému vězení na 14 dnů, dle §u 389 tr. ř. k náhradě nákladů řízení trestního a dle §§ 22 cit. zákona ke ztrátě veškerého práva volebního a volitelnosti. V důvodech tohoto rozsudku bylo vysloveno, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, a že odsouzení jest bezpodmínečné. Dle protokolu o hlavním přelíčení prohlásila Růžena R-ová, že jest s rozsudkem a trestem spokojena a že žádá pouze za odklad trestu na 10 dní, kteréžto žádosti za souhlasu veřejného žalobce bylo vyhověno. Podáním ze dne 2. března 1920 žádala Růžena R-ová, by jí byl přiznán podmínečný odklad výkonu trestu, kterážto žádost usnesením okresního soudu ze dne 4. března 1920 prohlášena byla za nepřípustnou s tím odůvodněními, že otázka podmínečného odkladu trestu je právoplatně rozhodnuta. Na stížnost Růženy R-ové bylo usnesení okresního soudu rozhodnutím krajského jako odvolacího soudu lichevního v Novém Jičíně ze dne 10. května 1920 zrušeno a okresnímu jako lichevnímu soudu v Novém Jičíně uloženo, by podrobil žádost Růženy R-ové příslušnému jednání a rozhodnutí ve smyslu §u 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. Odvolací soud odůvodňuje rozhodnutí své tím, že dle § 23 zákona o podmínečném odsouzení může nalézací soud povoliti dodatečně podmínečný odklad trestu, byl-li kdo odsouzen pro čin trestný, spáchaný po 28. říjnu 1918, že v té příčině není žádného obmezení a že ustanovení § 23 cit. zákona vztahuje se na rozsudky bez rozdílu na dobu vynesení, zejména bez rozdílu na tu okolnost, byl-li vynesen před 28. říjnem 1919 (t. j. den účinnosti zmíněného zákona). Odvolací soud vyslovuje dále právní názor, že lichevní okresní soud neměl vůbec příčiny, vyslovovati se o nepovolení podmínečného odkladu trestu a toto nepovolení odůvodňovati, ježto obžalovaná Růžena R-ová návrhu na podmínečné odsouzení neučinila a ježto dle § 4, odstavec druhý prováděcího nařízení ze dne 11. listopadu 1919, čís. 598 sb. z. a n. rozhodnutí o podmínečném odsouzení pojato býti má do rozsudku jedině, byl-li výslovně zamítnut návrh, v té příčině podaný. Rozhodnutí odvolacího soudu jest právně mylné. Dle § 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. má výrok o podmínečném odsouzení zpravidla býti pojat do rozsudku. Odchýliti se od tohoto pravidla lze se jen výjimečně, na př., jak zákon sám uvádí, proto, že napřed nutno konati šetření. Z toho plyne, že v případech, kde pohotový jsou všechny podmínky pro bezodkladné prohlášení výroku o podmínečném odsouzení, výrok ten v rozsudcích vynesených po 28. říjnu 1919 má býti obsažen, a to ať v positivním či negativním smyslu, při čemž pak co do formy tohoto výroku platí předpisy nařízení vlády republiky Československé ze dne 11. listopadu 1919, čís. 598 sb. z. a n. Výklad soudu odvolacího, jakoby, nebylo-li tu návrhu, odepření odkladu nepatřilo do rozsudku vůbec, nemá opory v tomto nařízení, z něhož lze jen odvoditi, že rozhodnutí v takovém případě náleží jen do důvodů rozsudkových, a příčilo by se §u 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., dle jehož imperativní stylisace má býti zásadně o otázce podmínečného odkladu trestu vždy v rozsudku rozhodnuto. Odstavec prvý § 4 nařízení č. 598/19 mluví výslovně o nálezu rozsudkovém, a týž smysl dlužno přikládati také dle kontextu a se zřetelem na právě dotčené ustanovení § 7 zákona č. 562/19 i slovu »rozsudek« v odstavci druhém téhož paragrafu. V případě, o který se jedná, obžalovaná Růžena R-ová, byvši po vynesení rozsudku dle protokolu o hlavním přelíčení poučena o opravných prostředcích, prohlásila, že jest s rozsudkem a trestem srozuměna. Rozsudek nabyl tím právní moci ve všech svých částech a správně byla okresním soudem lichevním usnesením ze dne 4. března 1920, prohlášena za nepřípustnou žádost za povolení podmínečného odsouzení, nesprávně naproti tomu odvolacím soudem lichevním rozhodnutím ze dne 10. května 1920, porušujícím zásadu materielní i formelní právoplatnosti — usnesení to zrušeno a okresnímu soudu uloženo, by o věci, právoplatně již rozhodnuté, opětně jednal. Pokud odvolací soud opírá své stanovisko, dle něhož obžalovaná R-ová byla oprávněna, vznésti po právomoci rozsudku návrh na přiznání podmínečného odkladu výkonu trestu, o § 23 zákona o podmínečném odsouzení, vykládá ustanovení to zřejmě mylně, vztahuje je i na rozsudky, vynesené po 28. říjnu 1919, ačkoliv ustanovení toho užiti lze pouze na rozsudky vynesené před 28. říjnem 1919, což jasně plyne ze zařazení § 23 pod »ustanovení závěrečná a přechodná« a ze slovného znění, z něhož plyne, že dodatečně povolen býti může podmínečný odklad trestu pro činy, po 28. říjnu 1918 spáchané. Přechodné toto ustanovení vztahuje se tedy pouze na činy, před platností nového zákona, t. j. do 28. října 1919 již právoplatně rozsouzené, ale dosud trestem neodpykané. Kdyby nebyla návrhu obžalované bránila právní moc rozsudku, odepřevšího obžalované podmínečné odsouzení, byl by býval návrh na dodatečné rozhodnutí o nároku na podmínečný odklad výkonu trestu ovšem přípustným; ale nikoli podle § 23, nýbrž proto, že zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. v žádném ze svých ustanovení nepraví, kdy návrh na podmínečný odklad výkonu trestu má býti podán a nevylučuje dodatečné podání jeho ani po právní moci rozsudku, nerozhodl-li nalézací soud z jakékoliv příčiny o otázce podmínečnosti či nepodmínečnosti svého odsuzujícího rozsudku.

Citace:

č. 444. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 204-206.