Čís. 489.
Podloudný vývoz předmětů potřeby do ciziny (zákon ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n.).
Lhostejno, zda ten, kdo předměty potřeby podloudně přes hranice dopravuje, jest jich vlastníkem či přepravuje-li je pro osobu třetí.
Likéry jsou předměty potřeby.
(Rozh. ze dne 23. června 1921, Kг I 902/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle § 2 lit. b) zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítá stížnost proti odsuzujícímu výroku, že likér, který vezl obžalovaný přes hranice, nenáležel jemu, nýbrž jistému říšskému Němci, jenž obžalovaného zjednal k odvezení koupeného likéru. Než okolnost tato je s hlediska zákona naprosto nerozhodna. Dle § 2 zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n. dopouští se přestupku, pokud se týče přečinu nebo zločinu, podle ceny vyvážených věcí, ten, kdo dopravuje předměty potřeby do ciziny bez potřebného povolení. Používaje všeobecného výrazu »doprava«, chce zákon svým ustanoveními zachytiti veškerou podloudnou přepravu předmětů potřeby z tuzemska do ciziny, jakkoli a kýmkoli předsevzatou a nezáleží proto na tom, je-li ten, kdo předměty podloudně přepravuje, vlastníkem jejich či přepravuje-li je pro osobu třetí, poněvadž zákop v té příčině nerozeznává. Nezávažno je též, že obžalovaný v době, kdy ho zmíněný cizinec najal, nevěděl ani, do které vesnice má likér převézti, poněvadž rozhodno jest zjištění, že jej chtěl převézti přes hranice do ciziny. Obranou, že nevěděl, zda jedná proti zákonu, uplatňuje obžalovaný omyl nikoli rázu skutkového, nýbrž povahy právní, který však dle zákona (§§ 233, 238 zák.) neomlouvá, poněvadž ku trestnosti skutku se nevyžaduje, by si obžalovaný byl uvědomil, že páchá čin dle zákona trestný, ježto neznalostí zákazu vysloveného byť i zákonem speciálním nelze se nikomu brániti. Neodůvodněnou je též výtka, že by v tomto případě nešlo o předmět potřeby. Stížnost míní, že úmyslem zákona bylo, stíhati vývozce předmětů potřeby všeobecné, jako mouky, cukru a pod., nikoli však předmětů přepychových, jakými jsou likéry. Než, hledíc k tomu, že v §u 1 zákona o podloudném vývozu je coi do významu předmětů potřeby poukázáno k § 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., dlužno otázku resiti pouze s hlediska posléze citovaného zákona. Dle §u 1 tohoto zákona rozumějí se pak pod předměty potřeby věci movité, sloužící přímo neb nepřímo životním potřebám lidí a domácích zvířat. Na náležitost nezbytnosti, větší neb menší potřebnosti, užitečnosti neb účelnosti, jemnější neb hrubší, jakosti toho kterého předmětu neklade se důraz, nýbrž rozhodným je jen, slouží-li předmět ten vůbec životním potřebám lidí. To nelze popírati ohledně likérů, byť i jich snad pro jejich vyšší cenu užívaly po' výtce jen třídy zámožnější, poněvadž tím nepozbývá jich spotřeba pro obyvatelstvo veškerého významu. Dle toho bylo by lze z §u 1 citov, zákona vylučovati jen takové předměty, dříve přepychové, které nejsou s to, aby sloužily životním potřebám lidí vůbec.