Čís. 446.

Pachatelem nikoliv návodcem jest ten, kdo způsobem zakládajícím vinu a zodpovědnost přivodí objektivní povahu zločinu, byť i skrze jiného, jenž nechtě z vlastního rozhodnutí činu vůbec nebo alespoň celému jeho objektivnímu dosahu, nemůže zaň býti činěn zodpovědným ani jako pachatel navedený.
(Rozh. ze dne 19. května 1921, Kr I 822/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Josefa K-a do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle §u 85 lit. b) tr. zák.
Důvody:
Nalézací soud uznal obžalovaného Jáchyma S-a vinným přestupkem zlomyslného poškození cizího majetku dle §u 468 tr. zák., jehož dopustil se tím, že dne 1. července 1920 v noci ve Starých N., rozbiv z návodu obžalovaného Josefa K-a klackem dvě okna u příbytku Františka D-a, zlomyslně cizí věc poškodil, nejsa si vědom, že by rozbitím oken mohlo vzejíti nebezpečí pro život, zdraví a bezpečnost těla lidem, a že způsobil tak škodu na cizím majetku 200 K nepřevyšující. Naproti tomu odsoudil stěžovatele Josefa K-a pro zločin veřejného násilí ve smyslu §u 85 lit. b) tr. zák. proto, že, dav vykonati zlý čin Jáchymem S-em předsevzatý, použil tohoto obžalovaného jako nástroje k vykonání činu toho, využiv jeho nevědomosti a neznalosti, že činem může vzejíti nebezpečí pro život, zdraví a bezpečnost těla lidského, sám dobře jsa si vědom tohoto nebezpečí. Poněvadž jedná se jenom o důvod zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř., nelze si povšimnouti tvrzení zmateční stížnosti, popírá-li, že stěžovatel obžalovaného Jáchyma S-a vůbec k činu navedl, zejména k vytlučení i toho okna, u kterého stála postel, a brojí-li proti přesvědčení soudu, že stěžovatel znal dobře poměry v bytě D-ových, neboť neprovádí tím věcně ani dovolávaného hmotněprávního důvodu zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř., který předpokládá, že stěžovatel porovnával se zákonem jen skutkový děj, nalézacím soudem zjištěný, aniž kterého jiného z důvodů zmatečnosti, v §u 281 tr. ř. a zejména v čís. 5 tohoto paragrafu taxativně vypočtených, nýbrž brojí jen nedovoleně proti hodnocení důkazů a založenému na něm volnému přesvědčení soudu, což je v řízení zrušovacím zásadně nepřípustno (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). Zmateční stížnost jest patrně ještě i nyní na stanovisku obžalovacího spisu, který vinil Josefa K-a ze spoluviny na zločinu podle §u 85 lit. b) tr. zák., jsouc k tomu asi sváděna stylisací rozsudku, který v odstavci čís. 1. mluví o návodu obžalovaného Josefa K-a, a též v důvodech rozsudku jmenuje obžalovaného Josefa K-a nejen původcem trestného činu, nýbrž i návodcem. Považujíc mimo to spoluvinu podle §u 5 tr. zák. za akcessorium hlavního činu, myslí zmateční stížnost, že není možným jiné právní posouzení zjištěné činnosti obžalovaného, nežli rovněž jen se stanoviska § 468 tr. zák., jímž byl uznán vinným obžalovaný Jáchym S., jenž jest podle názoru zmateční stížnosti hlavním pachatelem. Již v tom jest však zmateční stížnost na omylu, že spoluvina podle §u 5 tr. zák. jest akcessoriem hlavního trestního činu, jak o tom svědčí doslov tohoto paragrafu, z něhož vyplývá, že záleží pro spolu vinníkovu trestnost pouze na tom, je-li u hlavního pachatele zjištěna objektivně skutková podstata trestného činu. Jakmile však jest spoluvina podle §u 5 tr. zák. samostatně trestnou, má soud úplnou volnost, kterak objektivní podklad spoluviny má posouditi, poněvadž ustanovení §u 262 tr. ř. ho opravňuje, by se od právního posouzení, z něhož vycházel spis obžalovací, odchýlil a podle svého právního názoru posoudil skutkový podklad žaloby. V tomto případě tvrdila obžaloba, že stěžovatel opatřil obžalovanému Jáchymu S-ovi klacek, že ho dovedl před D-ův příbytek a označil mu, která okna má vytlouci, dále, že znal příbytek Františka D-a, věděl, že příslušníci rodiny D-ovy spí na lůžkách, umístěných u oken a že si byl proto vědom nebezpečnosti činu, k němuž obžalovaného Jáchyma S-а přiměl. Skutková zjištění nalézacího soudu kryjí se úplně po této stránce s podkladem spisu obžalovacího a nejde proto o nic jiného, než že v tomto případě použil nalézací soud právě svého oprávnění, příslušejícího mu podle §u 262 tr. ř. a věc samostatně posoudil. Rozhodnutí o zmateční stížnosti závisí vlastně na určení pojmu pachatele trestného činu a vytčení rozdílu jeho od pojmu spoluvinníka. Trestní zákon sám nestanoví pojem pachatele definicí všeobecnou, a pokud ve všeobecné části mluví o pachateli, definuje tento pojem pouze negativně, a to v §u 5 tr. zák., kdež přesně praví, že není pachatelem bezprostředním, nýbrž spoluvinníkem, pokud se týče účastníkem, kdo podnikne činnost, tam zmíněnou. Od činnosti pachatelovy rozlišuje činnost spoluvinníkovu, pokud se týče účastníkovu ta okolnost, že spoluvinník, pokud se týče účastník bere podíl na činu cizím. Spoluvinníkem jiného jest tedy, kdo není pachatelem činu, a pachatelem je, kdo způsobem, zakládajícím vinu a zod- povědnost, přivodí objektivní skutkovou povahu zločinu, byť i skrze jiného, jenž, nechtěv sám činu z vlastního rozhodnutí nebo celému jeho objektivnímu dosahu, nemůže býti zaň činěn zodpovědným jakožto pachatel k činu třebas navedený. Rozdíl tedy spočívá ve stránce subjektivní, nikoli objektivní. Pokud činnost v §u 5 tr zák. zmíněná není charakterisována poměrem k cizímu trestnému činu, může býti po případě i činností pachatelskou, vyhovuje-li právě po objektivní i subjektivní stránce specielní skutkové podstatě trestní, kdež zákon určuje pachatele popsáním jeho činnosti. Jest tedy možno, že ten, kdo jest k trestnému činu naváděn a komu se při provádění trestné činnosti pomáhá, není k návodci nebo pomahači v poměru pachatele ke spoluvinníku, nýbrž pachatele k pachateli, čímž jest — hledíc k ustanovení § 5 tr. zák., které neobsahuje veškeré formy účastenství několika osob na trestné činnosti — mimo jiné dána i možnost, že jeden pachatel používá druhého k vykonání trestného činu. Zákon totiž nevyžaduje, by ten, kdož vykonává zločinnou činnost, vykonával ji sám, nýbrž může nastati také případ, že použije k tomu síly přírodní, neb i snad nějaké osoby. Súžuje se tedy otázka již jen na to, zda činnost obžalovaného Josefa K-a vyhovuje v tomto případě po stránce objektivní i subjektivní zločinu podle § 85 tr. zák. Skutková podstata tohoto zločinu pozůstává z takového zlého skutku, kterým se zlomyslně poškozují cizí věci, při čemž nastati může nebezpečí pro život, zdraví neb tělesnou bezpečnost lidí. Po subjektivní stránce se vyžaduje, by pachatel měl úmysl čelící k poškození cizí věci a kromě toho vědomí nebezpečné povahy svého činu, totiž vědomí nebezpečí spojeného s jeho úmyslným činem, takže ve zlém úmyslu tohoto místa zákonného jedná, kdo jest si toho vědom, že z poškození věci jím úmyslně spáchaného může povstati některé z nebezpečí v citovaném místě zákona naznačených a že přes toto poznání spáchá čin věc poškozující a tudíž také chce přivoditi nebezpečí. Jak již svrchu řečeno, nevadí pro posouzení viny obžalovaného po stránce objektivní nikterak, že jeho činnost záležela částečně v tom, že spoluobžalovaného Jáchyma S-a ke zločinu navedl a že mu částečně při tom; též pomáhal, ježto i tato činnost stačí k pachatelství, jakmile sahá až k výsledku trestného činu, jestliže totiž výsledek činu jest s touto činností v příčinné souvislosti, byv původcem zamýšlen jako účin jeho jednání. O tom však nelze za zjištěného stavu věci pochybovati. Dlužno totiž uvážiti, že obžalovaný Jáchymi S. po stránce objektivní vykonal skutečně to, k čemu směřovala činnost obžalovaného Josefa K-a, rozbil totiž okna u příbytku Františka D-a s nebezpečím v § 85 b) tr. zák. zmíněným. Tím bylo učiněno jenom to, oč stěžovateli Josefu K-ovi šlo, a právě tento výsledek měl také v jeho vůli a činnosti svůj původ. Hledíc ke svrchu vylíčené skutkové podstatě zločinu §u 85 lit. b) tr. zák., dlužno míti za to, že u obžalovaného Josefa K-a jest splněna tato skutková podstata, uváží-li se dále, že nalézací soud zjistil, že Josefu K-ovi byla známa nebezpečná povaha činu obžalovaného Jáchyma S-a. Obžalovaný Josef K. přichází tu v úvahu jako pachatel zločinu, nikoliv však jako pachatel bezprostřední. Nelze ovšem nazvati obžalovaného Jáchyma S-a pouhým nástrojem stěžovatelovým, ježto byl osobou skutečně zločinu schopnou; avšak i takovéto osoby může býti použito ku provedení zločinné činnosti, původci jakožto pachateli přičítatelné, pokud se u ní vyskytuje nějaký omyl nebo nevědomost o znacích trestného činu, kterého se dopouští, zkrátka pokud se v osobě její nesbíhají veškeré podmínky trestné zodpovědnosti za účin, jejím jednáním objektivně přivoděný, pokud nejedná způsobem zakládajícím vinu. Tak tomu bylo právě u obžalovaného Jáchyma S-a, o němž nalézací soud zjistil, že mu nebyla známa nebezpečná povaha jeho činu.

Citace:

č. 446. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 209-212.