Čís. 441.Pokud zakládá nečinná přítomnost při loupeži spolupachatelství.(Rozh. ze dne 12. května 1921, Kr I 326/21.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného Josefa D-a do rozsudku krajského jakožto výminečného soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže dle §§ů 190, 192 a 194 tr. zák. rozsudek v odpor vzatý zrušil a vrátil věc soudu nalézacímu, by ji znovu projednal a rozhodl.Důvody:Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti dle čís. 9 a) a 10 §u 281 tr. ř. Dovozuje dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že se obžalovaný Josef D. nedopustil ani násilí na svobodě napadeného Františka F-a, ani útoku na jeho majetek, takže zde není základních náležitostí skutkové podstaty zločinu loupeže. Okolnost, že stěžovatel třikráte běžel se spoluobžalovaným K-em za Františkem F-em, je právně nezávažnou, an se jinak choval při útocích K-ových na F-a úplně trpně. Pouhá nečinná přítomnost při trestním jednání druhého nezakládá ještě spolupachatelství. Převedl-li na sebe stěžovatel od spoluobžalovaného K-a po činu několik cigaret, pocházejících z loupeže, mohl se tím dopustiti podílnictví na loupeži dle §u 196 tr. zák., nikoli zločinu loupeže dle § 190, 192 tr. zák., jako přímý spolupachatel (čís. 10 §u 281 tr. ř.). Stížnost je oprávněna. Soud nalézací zjišťuje, že obžalovaný Josef D. na Františka F-a nesáhl a násilí mu ne- způsobil, vycházel však při subsumpci činu, obžalovaného Josefa D-a z úvahy, že při loupeži, zločinu to majícím za předmět hmotnou škodu, může býti činnost pachatele, fysické násilí vykonávajícího, rozložena mezi více osob, činností navzájem se doplňujících, pokud jen zlý úmysl jich směřuje k témuž výsledku. K náhledu tomuto dlužno sice přisvědčiti; než rozsudková zjištění postrádají náležitého upotřebení tohoto právního pojetí na případ, o který se jedná. Rozsudek spatřuje stělesnění onoho vzájemného doplňování se činností obou obžalovaných při násilí, fysicky pouze K-em předsevzatém v tom, že oba pachatelé třikráte za poškozeným běželi a obžalovaný Josef D. při násilí K-em páchaném stál v jeho bezprostřední blízkosti a po předsevzatém útoku cigarety k sobě přijal. Zůstal však dlužen dolíčiti a zjistiti, proč v přítomnosti Josefa D-a při útocích K-ových na Františka F-a vidí více, než nečinnou přítomnost, jíž by sama o sobě byla mohla přece býti. Aby okolnosti uváděné v rozsudku naplňovaly pojem činnosti, doplňující činnost bezprostředního útočníka činností, právně rovnocennou činnosti K-ově, byl by musil soud nalézací zjistiti, že se K-ovi v přítomnosti Josefa D-a dostávalo — a to na podkladě společného rozhodnutí se ku zločinu —alespoň morální opory a posily, ne-li i posily hmotné, záleževší v tom, že Josef D. stál pohotově pro případ potřeby za účelem snažšího a bezpečnějšího provedení útoku. Toho rozsudek nezjistil. Jeho zjištění neobírají se otázkou, byl-li obžalovaný Josef D. ochoten a hotov přispěti K-ovi k úspěšnému provedení činu, sledoval-li K-a a stál-li v jeho bezprostřední blízkosti v úmyslu, jemu přispěti neb alespoň s vědomím, že s ním K. počítá jako se svým pomocníkem, že v něm vidí svou podporu pro případ potřeby, a že takto K-a posiluje alespoň morálně a tím k provedení činu přispívá. Bez konkrétních zjištění v těchto směrech není rozřešena skutková otázka, dlužno-li v zachování se D-ově spatřovati činnost, doplňující aktivní násilí, K-em na Františku F-ovi spáchané. K vývodům soudu nalézacího, že obžalovaného D-a dlužno považovati za přímého pachatele také vzhledem k ustanovení §u 192 tr. zák., uvádí se toliko, že toto zákonné ustanovení mluví o vyhrožování ve společnosti spolupachatelů, v kterémžto směru však rozsudek nijakého zjištění nepředsevzal.