Čís. 593.

K pojmu totožnosti trestného činu (§ 262 tr. ř.). Lhostejno, že výroky, v obžalobě uvedené, nekryjí se zúplna s výroky, jak je zjistil nalézací soud.

(Rozh. ze dne 4. listopadu 1921, Kr I 703/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 5. března 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečimem dle § 305 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Nesprávně posuzuje zmateční stížnost stav věci a zneuznává podstatu ustanovení §§ 262 a 267 tr. ř., tvrdíc, že obžalovaný byl odsouzen pro docela jiný čin, nežli ten, na který zněla obžaloba a že tudíž nalézací soud, překročiv obžalobu, dopustil se zmatečnosti dle § 281 čís. 8 tr. ř. Předmětem obžaloby jest konkrétně určitý skutek a nikoli určitá právnická kvalifikace jeho. Předmětem obžaloby v daném případě byly závadné části řeči obžalovaného dne 12. prosince 1920 na schůzi v R. Vylíčení skutkového děje v obžalobě je pro nalézací soud jen potud závazným, pokud se dotýká individualisace trestného činu. Naproti tomu je nalézacímu soudu plně zůstaveno, by zjistil, oceniv volně výsledky veškerého průvodního řízení, skutečný průběh dotyčné události samostatně a zejména zcela neodvisle od údajů obsažených v obžalobě a by dotyčnou událost, položiv za základ skutkový děj jím za prokázaný vzatý, prozkoumal ve všech jejích směrech a ve všech pro výsledek příčinných momentech a by pak rozsudkem odpověděl na otázku obžalobou položenou, zda a pokud obžalovaný svou účastí na příběhu, v obžalobě označeném, dopustil se trestného činu a kterého zákona dlužno naň použíti. Pro totožnost skutku, daného v obžalobu, se skutkem, o němž rozsudkem bylo uznáno, záleží tudíž jen na tom, zda obžalovací spis dle celého svého obsahu namířen jest právě tak, jako rozsudek, proti účasti obžalovaného na určitém příběhu neb určité události, z níž vzešel týž trestný výsledek. S hlediska tohoto jest úplně nezávažno, že výroky obžalovaného v obžalobě uvedené nekryjí se úplně s výroky nalézacím soudem po provedeném řízení průvodním zjištěnými, poněvadž se tím ničeho nemění na události v obžalobu dané. Odlišnost pak v právním nazírání na tento děj mezi obžalobcem a nalézacím soudem jest, jak naznačeno, pro otázku totožnosti činu nezávažna a neměl proto nalézacím soudem ani vynesen býti rozsudek, obžalovaného z obžaloby pro zločin dle §§ 9 a 68 tr. zák. sprošťující, poněvadž sproštění to netýká se činu, nýbrž jen právní kvalifikace. O překročení obžaloby nemůže býti proto řeči a proto není zde důvodu zmatečnosti čís. 8 § 281 tr. ř.

Citace:

č. 593. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 420-420.