Čís. 494.
Skutková podstata zločinu vydírání dle §u 98 lít. b) tr, zák. nevyžaduje, by vyhrůžka důvodnou obavu skutečně vzbudila, stačí, byla-li objektivně způsobilou, důvodnou obavu vyvolati.
(Rozh. ze dne 27. června 1921, Kr I 418/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství’ do rozsudku zemského trestního' soudu v Praze ze dne 8. března 1921, pokud jím byl obžalovaný sproštěn dle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin vydírání dle §u 98 lit. b) tr. zák., napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud zjistil, že obžalovaný vůči dělníku Václavu S-ovi, ohražujícímu se proti zastavení práce, užil slov: »když se nebude stávkovati, ať si každý ponese následky sám.« Soud neshledal v tomto jednání skutkové povahy zločinu dle §u 98 b) tr. zák. proto, že prý jest nesporně třeba, by zde byla taková vyhrůžka, která by způsobila důvodně obavu, jíž další jednání dotyčného jednotlivce by bylo vedeno; nějakým zlem, zejména ublížením na majetku nebylo prý vyhrožováno a nebyl prý zmíněný výrok také způsobilým, by ve Václavu S-ovi vzbudil důvodnou obavu, jak nalézací soud mylně za to má, vysloviv, že zde musí býti taková vyhrůžka, která by způsobila důvodnou obavu. Stačí, když je jen způsobilou, vyvolati u ohroženého důvodnou obavu. Při zkoumání této způsobilosti dlužno ve smyslu zákona přihlížeti nejen k osobní povaze ohroženého, nýbrž také k jehoi ostatním poměrům a důležitosti zla, jímž pohroženo. Nerozhoduje osobní neohroženost toho, jemuž je hroženo, nýbrž záleží na tom, zda při objektivním posuzování byla vyhrůžka způsobilou, vzbuditi důvodné obavy. Jinak by dle okolností záleželo na subjektivní citlivosti ohroženého, zda ten který čin má se jako vydírání trestati či nikoli. Z rozsudku je však patrno, že pro nalézací soud byla v tomto ohledu směrodatnou jedině výpověď svědka S-a, že v závadných slovech žádné vyhrůžky neviděl a také sám ze slov těch žádného strachu neměl. Tento postup neodpovídá však zákonu. Osobní cit ohroženého nelze nechati arci úplně bez povšimnutí; na druhé straně nesmí však pro soud býti jedině rozhodným subjektivní úsudek ohroženého, nýbrž dlužno přihlížeti ku všem závažným' okolnostem případu. Tu pak dlužno uznati se zmateční stížností, že stíhaná pohrůžka mohla — tudíž byla objektivně způsobilou — vzbuditi v S-ovi důvodnou obavu, uváží-li se, že se věc udála za bouřlivých dnů prosincových, když rozvášněné davy dělnictva prosazovaly násilím svou vůli, by se všude stávkovalo, a že vyhrůžka vycházela od předsedy organisace, tedy osoby tak významné, že jeho slova nebylo· beze všeho považovati za plané, nic neznamenající výlevy, jakož i obecně známý způsob, jímž v poslední době dělnictvo počíná si proti t. zv. stávkokazům a jiným osobám i z vlastních řad, jež se mu z nějaké příčiny znelíbily. Konečně dlužno souhlasili se stížností i v tom, že bylo pohroženo zlem a to zejména ublížením na majetku. To vychází z toho, že obžalovaný pronesl závadná slova jako odpověď na otázku svědka S-a, kdo to (mzdu následkem stávkování odpadnuvší) bude hraditi. Z hořejších úvah plyne, že jednání obžalovaného zakládá v objektivním ohledu skutkovou povahu zločinu dle §u 98 b) tr. zák.).