Čís. 457.
Nelze se dovolávati beztrestnosti ani dle písm. e) ani dle písm. g) § 2 tr. zák., odhodlal-li se pachatel k trestnímu činu na rozkaz svého představeného jen proto, by se po případě vyhnul újmě, která mu jinak hrozila propuštěním z práce.
(Rozh. ze dne 28. května 1921, Kr I 16/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 20. listopadu 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnoísti těla dle § 335 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 9 a) a b) § 281 tr, ř. Vytýkajíc, že obžalovanému neprávem byly přiznány důvody, trestnost vylučující dle § 2 písm, e) a g) tr. zák. poukazuje na to, že obžalovaný jen ze skutkového omylu, který mu nedal seznati trestnost jeho počínání, měl za to, že jest vázán rozkazem představeného by hlínu v jílovišti podkopával a že jen z té příčiny se nevzepřel proti nezákonnému rozkazu, že měl za to, že byl dán v zájmu majitele, by se tak více vytěžilo. Neodolatelné donucení shledává stížnost v tom, že obžalovaný byl nucen, podrobiti se příkazu představeného, nechtěl-li pozbýti práce a výdělku v době, kdy naděje na jiný výdělek byla malá. Kdyby se byl nepodrobil, musel nutně počítati s propuštěním z práce. Poněvadž nejednal ze svobodné vůle, nýbrž z určení druhého, zodpovídá za jednání pouze ten, od toho rozkaz vyšel (čís, 9 a) § 281 tr. ř.). Tato námitka by byla na místě, kdyby obžalovaný nebyl v době činu príčetným, nebo jednal jako nástroj osoby třetí, byl k jednání násilím donucen a t. d. Nic takového nebylo za řízení ani tvrzeno. Jinak nezjišťuje rozsudek ani omylu, stěžovatelem tvrzeného ani okolností, z nichž stěžovatel dovozuje neodolatelné donucení. Soud se ovšem zabývá námitkou obžalovaného, že se obával, že přijde o práci a výdělek, nebude-li pracovati tak, jak mu představený nařizoval, neuznal ji však za správnou, poněvadž obžalovaný měl možnost domáhati se nápravy u majitele podniku, požadoval-li na něm představený práci nedovolenou. Kdyby opravdu měl za to, že musí spíše poslechnouti rozkazu představeného, než min. nařízení ze dne 29. května 1908, čís. 118 ř. zák., které zakazovalo podkopávání a jehož obsah mu byl znám, pak by nešlo o omyl skutkový dle § 2 písm. e) tr. zák., který jedině by mohl vyloučiti trestný úmysl, nýbrž o omyl právní, který dle zásady §§ 3 a 233 tr. zák. pachatele neomlouvá. Pokud jde o neodolatelné donucení stačí uvésti, že nemůže se pachatel dovolávati beztrestnosti, když se odhodlal k činu, ve veřejném zájmu přísným trestem ohroženému, jen proto, by se po případě vyhnul újmě, která mu dle jeho mínění hrozila, kdyby byl z práce propuštěn, to tím méně, že obžalovaný ani netvrdil, že by jiné práce a výdělku nedostal.