Čís. 367.
Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Při posouzení přemrštěnosti ceny za pokoutně zcizené obilí dlužno vzíti za směrnici pouze základní cenu přejímací, nikoliv též rychlostní příplatek a kontingentní odměnu.
(Rozh. ze dne 10. února 1921, Kr I 696/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Táboře ze dne 16. srpna 1920, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přestupkem dle § 7 čís. 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. Důvody: Zmateční stížnost namítá s hlediska důvodu zmatečnosti dle § 281 čís. 9 a) tr. ř. jednak, že cena 200 K za 1 q, kterou za pšenici obdržela, není cenou zřejmě přemrštěnou, jednak že ceny té nepřijala, by využila mimořádných poměrů vyvolaných válkou. V onom směru dovozuje stížnost, že pro posouzení otázky přiměřenosti či zřejmé přemrštěnosti ceny nemohou při obilí býti směrodatnými jeho rychle se měnící ceny přejímací. Bezpodstatnost této námitky vysvítá však nejzřetelněji z toho, že se hned v zápětí na to stížnost sama dovolává jako směrnice úřední ceny přejímací, ač ovšem vyšší ceny přejímací, než je ona, ze které vychází soud nalézací, totiž přejímací ceny, stanovené vládním nařízením ze dne 25. června 1920, čís. 404 sb. z. a n. Při tom stížnost dokonce zdůrazňuje, že ceny přejímací stanoví se po pečlivých odborných, vládou vykonaných anketách. Je však samozřejmo, že pro posouzení otázky přiměřenosti či zřejmé přemrštěnosti ceny, kterou si dala stěžovatelka poskytnouti za pšenici dle rozsudkového zjištění dne 16. února 1920, nemůže býti směrodatnou přejímací cena, stanovená teprve dne 25. června 1920, tedy mnohem později. Nalézací soud uznal cenu 200 K, kterou si dala stěžovatelka poskytnouti za 1 q pšenice, za cenu zřejmě přemrštěnou, poněvadž převyšuje o 40 K cenu, kterou by byla stěžovatelka za ni obdržela zákonnitou cestou jako cenu přejímací (60 K) s příplatkem za rychlou dodávku (20 K) a odměnou kontingentní (80 K), tedy celkem 160 K. Proti tomuto postupu nelze ničeho namítati a zmateční stížnost uznává sama, že při nemožnosti, stanoviti přesně výrobní náklady při obilí v tom kterém hospodářství, mohou jako směrnice při zjišťování přiměřené ceny sloužiti úředně stanovené ceny přejímací. Ale bezpodstatnou je námitka zmateční stížnosti, jakoby překročení přiměřené ceny o pouhou čtvrtinu (stížnost nesprávně mluví o jedné pětině) ještě neznamenalo zřejmé předražení, to tím méně, kdyžtě si nalézací soud počínal při zjišťování přiměřené ceny vůči stěžovatelce až příliš liberálně tím, že jí přiznal jako cenu přiměřenou nejen základní cenu přejímací, ve výši 60 K, nýbrž, jak shora již zmíněno, i příplatek za dodání před 1. březnem 1920 20 K (§ 1 vládního nařízení ze dne 29. července 1919, čís. 434 sb, z. a n.) a kontingentní odměnu za obilí dodané nad normální kontingent do 29. února 1920, ve výši 80 K (§ 1 vládního nařízení ze dne 13. února 1920, čís. 98 sb. z. a n.), ačkoli zajisté jak rychlostní příplatek, tak kontingentní odměna jsou na místě pouze u obilí dodaného státu, takže při obilí zcizeném pokoutně měla za směrnici sloužiti správně pouze základní cena přejímací ve výši 60 K, kterou tudíž stěžovatelka prodejem 1 q pšenice za 200 K překročila ve skutečnosti o 140 K, tedy o částku více než dvojnásobnou. V druhém směru dovolává se stížnost domnělé neorientovanosti v cenách obilí, jevící prý se v tom, že sám stát slibuje prémie za dodávky nad kontingent, že se dále za mouku, přiváženou ze zahraničí, platily ceny čtyřnásobné, a konečně v tom, že vláda jednala v kritické době se zájmovými korporacemi a organisacemi zemědělskými o nové ceny přejímací za předpokladu 150 proc. zvýšení. Tyto momenty prý nasvědčují tomu, že stěžovatelka, která prý vzhledem k výrobním nákladům považovala za cenu přiměřenou částku ještě vyšší než 200 K, nejednala ze ziskuchtivosti ani nevyužívala mimořádných válkou vyvolaných poměrů Nehledíc k tomu, že se tu stížnost dovolává vesměs okolností, kterých rozsudek nezjišťuje, takže vlastně v tomto směru dle zákona provedena není, dospěl nalézací soud k přesvědčení, že stěžovatelka počínala si zjištěným způsobem, využívajíc mimořádných poměrů vyvolaných válkou, totiž známé jí zvýšené poptávky po mouce, a vůči tomuto veskrze případnému odůvodnění rozplývají se v niveč pochybnosti, které zmateční stížnost, opírajíc se o okolnosti jí k platnosti přiváděné, snaží se v tom ohledu vzbuditi. Podotknouti zbývá nanejvýše tolik, že, slibuje-li a poskytuje-li stát za rychlou dodávku obilí a za dodávky nad normální kontingent příplatky a odměny a zakupuje-li z ciziny obilí za ceny vyšší, nežli jsou tuzemské ceny přejímací, nemíní tím uznati ceny ty za přiměřené vlastním výrobním nákladům obilí, nýbrž činí tak proto, že je k tomu nucen poměry, zejména nedostatkem porozumění pro nesmírný význam zásobování obyvatelstva obilím a mlýnskými výrobky, který jest u valné části zemědělců, a jemuž čeliti nezbývá státu jinou cestou, než poskytováním oněch příplatků a odměn na straně jedné a zakupováním obilí v cizině za vysoké ceny na straně druhé.