Čís. 424.

Velezrada. Podněcováním ku vzpouře ve smyslu § 58 lit. c) tr. zák. dlužno rozuměti každé jednání, vycházející ze snahy po násilné změně poměrů ve státě, jímž mají býti třetí osoby podníceny ku násilným činům, směrujícím k takové změně.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1921, Kr I 262/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako výjimečného soudu v Chrudimi ze dne 21. února 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem velezrady dle §§ 58 lit. с) a 59 lit. c) tr. zák. — mimo jiné z těchto důvodů:
Dle čís. 10 § 281 tr. ř. uplatňuje písemná stížnost, že zjištěné jednání obžalovaného nezakládá skutkové podstaty zločinu dle §§ 58 c), 59 c) tr. zák., nepraví však, že by byl měl obžalovaný býti uznán vinným jiným méně trestným činem, nýbrž domáhá se jeho úplného sproštění z obžaloby. Jde tedy o důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Při ústním líčení dovozoval obhájce obžalovaného, že činnost tohoto bylo by lze nanejvýš podřaditi přečinu dle § 305 tr. zák. a navrhoval, by obžalovaný byl odsouzen jen pro tento přečin. Ustanovení § 305 tr. zák. přišlo by však jen tehdy v úvahu, kdyby nebylo zvláštního ustanovení § 59 lit. c) tr. zák., jehož skutková povaha jest zde dána. O uplatňovaném zmatku dle čís. 10 nelze tedy mluviti. Stížnost má dále za to, že o podněcování ke vzpouře ve smyslu § 58 c) tr. zák. bylo by možno mluviti jen tenkráte, kdyby činnost obžalovaného v následcích svých mohla míti škodlivý vliv na celkovou situaci státní, na klid a pořádek ve státě a nejednalo se o podnik čistě místního rázu, který nikdy nemohl nabýti povahy a rozměrů skutečné vzpoury. Obžalovaný prý svou řečí pouze reprodukoval a vykládal článek »Rudého Práva« z 10. prosince 1920, čís. 67, který nevybízí dělníky k násilnému jednání proti státní moci, nýbrž pouze je nabádá, by se vší vážností uvažovali o tom, kterými činy by mohli zakročiti k uskutečnění socialisace podniků, když parlament a vláda v tom zklamaly. Neměl prý však úmyslu, vyzývati ke vzpouře, a nebyl si ani vědom toho, že jeho projev by mohl k takovému výsledku vésti, tím spíše, že nezaujímá žádného význačného místa ve straně a nevěděl ani, oč běží, když ho dělníci vyzvali, by mluvil, když stávka vypukla zcela spontánně. Leč toto provedení zmateční stížnosti uchyluje se v podstatných částech od zjištění rozsudečných. Dle těchto stál obžalovaný v čele radikálně-sociálního hnutí v dělnictvu p-ském, jako předák zahájil na žádost dělnictva dne 13. prosince 1920 tábor ve V. P., vyzval účastníky na následující den k pochodu do H. M., kráčel s vůdci v prvních řadách, vyjednával tam o propůjčení místností atd. Ve své řeči z 13. prosince 1920 nereprodukoval pouze článek »Rudého Práva«, shora citovaný, nýbrž šel dále: prohlásil veřejně účastníkům tábora před hotelem ve V. P., že nyní jest nejlepší okamžik, by dělníci uskutečnili své požadavky a ujali se vlády. Vybízel je, by se ozbrojili a dobyli, násilím, co jim náleží. »Vy vezmete do rukou klacky a ty staré repetýrky, které u Vás jsou — pakli mezi Vámi nejsou, tak Vám je dají, oni je mají — a půjdeme, abychom si vydobyli co nám po právu patří. Máme již dost těch četnických piklhauben a bajonetů!« První soud správné uznal, že obžalovaný těmito slovy vybízel účastníky tábora ku vzpouře, k útoku na vnitřní bezpečnost státu. Podněcováním ku vzpouře dlužno rozuměti každé jednání vycházející ze snahy po násilné změně poměrů ve státě, jímž mají býti třetí osoby přivedeny k násilným činům, k takovéto změně směřujícím. Obžalovaný vyzýval své posluchače, by se ozbrojili a násilím uskutečnili svá domnělá práva. V podstatě šlo o nastolení vlády menšiny t. zv. levice soc. demokratické strany čili o diktaturu proletariátu, tedy násilné odstranění parlamentární ústavy demokratické republiky a soukromého vlastnictví. Tento dalekosáhlý plán nebyl zajisté proveditelný bez odporu druhých tříd obyvatelstva, tvořících většinu ve státě, a nutně musely vésti útoky na platné řády v dalším průběhu k občanské válce. Stížnost jest na omylu, má-li za to, že šlo jen o zlo místního rázu a že si obžalovaný nemohl býti ani vědom nebezpečné povahy svého podnikání. Zjišťujeť rozsudek, že šlo o vědomé (úmyslné) vyvolávání ozbrojené akce a vzpoury proti veřejné moci státní a že při tom obžalovaný počítal se situací, vytvořenou vypuknutím generální stávky a dělnickými bouřemi v celé republice. Jest tudíž i subjektivní vina obžalovaného v rozsudku bezvadně zjištěna. Dle § 59 c) tr. zák. jest prohlášeno za mírnější trestnou formu velezrady všeobecné bezvýsledné vyzývání ku velezrádným jednáním, stane-li se veřejně a před více lidmi. Poněvadž rozsudek zjišťuje, že obžalovaný takovýmto způsobem vyzýval řečí, nesměřující k individuálně určitým osobám, své posluchače ku násilné změně poměrů ve státě, tedy k útoku na vnitřní bezpečnost státní, čili jinými slovy podněcoval vnitřní vzpouru, tedy jednání velezrádné dle § 58 c) tr. zák., byl právem uznán vinným dle obou citovaných paragrafů.

Citace:

č. 424. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 168-170.