Čís. 350.
Ke skutkové podstatě zpronevěry se nevyhledává, by věc byla svěřena pachateli právě vlastníkem. Prodatel pozbývá vlastnictví věci tím, že li odevzdal na místě, jež určil kupitel.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1921, Kr I 580/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako výjimečného soudu v Hradci Králové ze dne 20. května 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry dle §§ 181, 183 a 184 tr. zák. — mimo jiné z těchto důvodů:
Obžalovaný namítá, především ve zmateční stížnosti, že Pavel V. smlouvou, mezi ním a stěžovatelem o koupi koní uzavřenou, a zaplacením kupní ceny nabyl pouhého titulu k nabytí vlastnictví ke koním, vlastnictví však že mohl nabýti dle § 425 obč. zák. teprve právním odevzdáním a převzetím koní a to dle § 426 obč. zák., jen hmotným odevzdáním jich z ruky do ruky. Tím, že stěžovatel koně k příkazu Pavla V-a postavil do stáje Jana S-a prý tedy ještě nepřešli do vlastnictví Pavla V-a, poněvadž tím nebyli převzati ani Pavlem V-em samotným ani Janem S-em, o němž prý není zjištěno, že by byl býval zmocněn Pavlem V-em k převzetí koní, tak, že Jan S. neměl ani práva ani úmyslu, nabýti vlastnictví ke koním pro Pavla V. Pavel V. měl prý tudíž oproti stěžovateli pouze nárok na dodání a odevzdání, koně samotni prý však zůstali vlastnictvím stěžovatelovým, který tudíž nezadržel a si nepřivlastnil věc cizí. Námitka je právně bezpodstatná. Dle § 1053 obč. zák. náleží ovšem i kupní smlouva pouze k titulům nabytí vlastnictví a nabývá se vlastnictví koupené věci teprve odevzdáním tak, že až do odevzdání podržuje vlastnické právo prodatel. Dle § 426 obč. zák. pak mohou sice movité věci na jiného býti přeneseny zpravidla jen hmotným odevzdáním z ruky do ruky. Než, nehledíc k tomu, že zákon připouští dle okolností i jiné formy tradice (§ 427 odevzdání znameními, § 428 odevzdání prohlášením), spatřuje nalézací soud v tomto případě odevzdání koní správně v tom, že je stěžovatel k příkazu Pavla V-a postavil do stáje, jím určené, byť k tomu bylo došlo i bez osobní přítomnosti Pavla V-a a byť ani nalézací soud neviděl v Janu S-ovi, do jehož stáje koně postaveni byli, V-ova zmocněnce. Vyhověli tím stěžovatel předpisu § 1061 (1047) obč. zák., neboť odevzdal koně kupci na místě, jež kupec sám byl k tomu určil. Nelze tedy právem říci, že koně i potom, když je stěžovatel postavil do oné stáje, zůstali jeho vlastnictvím a že tedy nezadržel a si nepřivlastnil věci cizí. Dovolává-li se zmateční stížnost na podporu svého stanoviska svědeckých údajů Jana S-a, dle nichž prý S. stěžovatele vyzval, aby si své koně vzal zase zpět, budiž jen připomenuto, že dle dalších údajů téhož svědka a také dle rozsudkového zjištění Janu S-ovi, který byl četnictvem sám podezříván z podloudnictví koňmi, šlo jen o to, by koně u něho nadále nezůstali a tam četnictvem spatřeni nebyli. Proto vyzval stěžovatele, který byl koně do jeho stáje přivedl, by si je zase vzal zpět a by mimo to vůči četnictvu prohlásil, že koně jsou jeho; úmysl, prohlašovati slovy, pronesenými vůči stěžovateli, koně za vlastnictví stěžovatelovo, byl ho dalek. V dalším dovozuje zmateční stížnost, že Jan S.. který koní od stěžovatele pro Pavla V-a nepřijal a zástupcem posléz jmenovaného vůbec nebyl, tím, že vyzval stěžovatele, by si koně vzal zpět, mu koně nesvěřil. Zejména prý nevychází ze svědecké výpovědi Jana V-a na jevo, že by byl koně stěžovateli, jak dovozuje rozsudek, odevzdal jen do uschování a jen na tu dobu, než by od něho (S-a) bylo odvráceno podezření z podloudnictví. Nalézací soud spatřuje pojmový znak svěření ve smyslu § 183 tr. zák. opravdu v tom, že stěžovatel k žádosti S-ově koně, byť bez vědomí a výslovného příkazu Pavla V-a, k sobě vzal. Ta okolnost, že koně nebyli stěžovateli svěřeni jich vlastníkem, je právně bezpodstatná, neboť skutková podstata zpronevěry nepředpokládá ani dle doslovu znění ani dle smyslu § 183 tr. zák., by věc byla pachateli svěřena právě jejím vlastníkem; stačí, dostala-li se na základě jistého právního poměru do moci třetí osoby (pachatele) se závazkem, že ji později opět vydá. Tak tomu bylo dle zjištění nalézacího soudu v tomto případě. Obžalovaný byl si toho též vědom, že to nejsou jeho koně a že nemá neobmezené disposice k nim, považuje koně právem za odevzdané, což plyne též z toho, že za koně dostal peníze a že se po 3 dny o koně nestaral. Pokud pak stížnost namítá, že příslušné závěry rozsudku nenalézají opory ve svědeckých údajích Jana S-a, brojí jen způsobem dle zákona nepřípustným proti případně odůvodněnému přesvědčení nalézacího soudu v tom směru, že stěžovatel koně od S-a převzal k jeho žádosti pouze do uschování a jen na tu dobu, než by od S-a odvráceno bylo podezření z podloudnictví. Vycházejíc v dalším z předpokladu opačného, jakoby totiž Jan S. byl býval zmocněncem Pavla V-a, namítá stížnost, že v tom případě byl S. oprávněn koně stěžovateli vrátiti a Že oním vrácením přešli koně opět do vlastnictví stěžovatelova, pokud se týče byla jím původní smlouva oboustranně zrušena tak, že prý Pavlu V-ovi vzešel tím vůči stěžovateli opět jen soukromoprávní nárok na dodání koní, resp. na vrácení trhové ceny. Nehledíc k nanejvýš závažným pochybnostem o správnosti těchto právních názorů, opouští zmateční stížnost ve svých příslušných vývodech půdu skutkových zjištění nalézacího soudu, který jednak v Janu S-ovi nespatřuje zmocněnce Pavla V-a, jednak zjišťuje, že stěžovatel vzal koně od S-a pouze do uschování a jen na tu dobu, než by od S-a bylo odvráceno podezření z podloudnictví, takže o vrácení koní, které by bylo mělo v zápětí přechod vlastnictví k nim na stěžovatele, nemůže býti řeči.