Čís. 505.
Pod pojem podvodu nelze podřaditi šálivé jednání, třebas z něho nastala škoda, není-íi prokázán úmysl, poškoditi někoho.
(Rozh. ze dne 9. července 1921, Kr I 931/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 20. listopadu 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu dle §§ 197, 200 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění. Nalézací soud vyslovuje sice, že zlý úmysl obžalovaného při jeho jednání jest prokázán, avšak z důvodů ve směru tomto uvedených nelze spolehlivě seznati a rozsudek ani jinak dostatečně nezjišťuje, zda obžalovaný měl v době spáchání činu úmysl potřebný dle §u 197 tr. zák., by někdo, zde vojenský erár, na svém majetku škodu utrpěl. A přece závisí posouzení toho, vyčerpává-li jednání obžalovaného skutkovou povahu podvodu, v prvé řadě na otázce, zda směřoval úmysl obžalovaného k tomu, by někomu škodu způsobil. Jen v případě kladné odpovědi na tuto otázku přišly by ostatní znaky podvodu v úvahu. Předsevezme-li proto pachatel nějaké šálivé jednání bez prokazatelného úmyslu, škoditi, nedovoluje možnost škody nastalé bez tohoto úmyslu ještě, by) jeho jednání se podřadilo pod pojem podvodu. Úmysl škoditi může arci vycházeti nepřímo na jevo z úmyslu pachatelova, zjednati si prospěch na újmu někoho druhého. Takovýto závěr vylučuje však v tomto případě zjištění soudu, že peníze, získané závadnou manipulací, plynuly do fondu ku zlepšení stravy mužstva čs. dělostřelecké baterie X., že jich bylo k tomuto účel též použito a že obžalovaný z toho sám neměl osobně žádného prospěchu. Jinakých pak skutečností, jež by nasvědčovaly zmíněnému úmyslu, rozsudek nezjišťuje, ba není z něho ani patrno, byl-li si obžalovaný vůbec vědom, že poškozuje vojenský erár, kdyžtě peněz bylo použito ku zlepšení stravy mužstva, v kteréžto příčině velitel baterie sám seznal, že přilepšení bylo tehda třeba, ježto strava byla dosti nuzná a nedostačovala. Nalézacímu soudu bude při řešení řečené otázky přihlížeti náležitě ku zodpovídání se obžalovaného a zejména uvážiti, nebyl-li obžalovaný v dobré víře utvrzen chováním se velitele baterie. Nedostatek určitého zjištění úmyslu obžalovaného, poškoditi svým jednáním vojenský erár, má v zápětí, že zrušovací soud není s to ještě ve věci samé rozhodnouti a že tedy nelze se vyhnouti nařízení nového hlavního líčení (§ 288 č. 3 tr. ř.).