Čís. 334.
Veřejné stráži tuzemské jest přiznati soudem tuzemským ochranu dle § 68 tr. zák. i tehdy, když úřední výkon předsevzat za hranicemi.
(Rozh. ze dne 15. ledna 1921, Kr I 590/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí dle § 81 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost spatřuje zmatek dle čís. 9 a) § 281 tr. ř. v tom. že nalézací soud přiřknul vojenské hlídce ochranu § 68, pokud se týče § 81 tr. zák., jakkoli výstup mezi ní a obžalovaným odehrál se za hranicemi, na rakouské půdě, kam vojín Rudolf S. při stíhání obžalovaných pro podezření z podloudnictví se byl dostal, a zmatek dle čís. 5 § 281 tr. ř. v tom, že soud na odůvodnění svého odchylného stanoviska dovolává se výnosu ministerstva vnitra ze dne 18. ledna 1920 čís. 1819, výnosu to, jenž vydán byl několik dní po spáchání, činu obžalovaných, o němž bylo souzeno. Než zmateční stížnost nelze uznati odůvodněnou. Že vojenské hlídce, pokud koná službu v tuzemsku, ochrana § 68 a § 81 tr. zák. přísluší, ani zmateční stížnost nepopírá. Pokud přísluší tato ochrana strážím při stíhání osob podezřelých i za hranicemi, jest ovšem předmětem úpravy mezistátními úmluvami. Než ustanovení takové mezistátní úmluvy, pokud vůbec existuje, bylo by rozhodným v případě, kde šlo by o rozhodování otázky té úřady státu cizího. Tyto mohly a musily by odepříti zvláštní ochranu, příslušející osobám veřejné služby, strážím, překročivším u výkonu služby hranice, kdyby jim takováto zvláštní ochrana mezistátním ujednáním nebyla zaručena. Jinak má se věc u úřadů vlastního státu. Pro ty zůstává veřejná stráž, jakmile úřadovati jest jim dle platných zákonů vzhledem k jejímu zakročení třebas i na půdě cizí, předmětem zvláštní ochrany, tuzemským zákonodárstvím veřejné stráži zaručené, to již proto, poněvadž jest jí přivésti k platnosti zákon tuzemský, veřejné stráži u zákonitém výkonu její služby ochranu tu bezvýminečně zaručující. O tom může tuto býti tím méně pochybnosti, ano se jednalo o veřejnou stráž, která ještě v tuzemsku započala povinné zakročení proti osobám podezřelým, příslušníkům to vlastního státu, a jen v jeho pokračování hranice země překročila. Obviněným jako vlastním státním příslušníkům nelze žádným způsobem přiznati právo, by se, byvše stíháni pro podloudnictví, proti stráži bezprostředně za hranicemi beztrestně postavili na odpor. Nasvědčují tomu jíž zásady §§ 36 a násl. tr. zák. Že osobám vojenským nařízením ministerstva Národní obrany, v rozsudku uvedeným, překročení hranic u výkonu služby bezvýminečně jest zakázáno, nemůže zbaviti vojenskou hlídku, přidělenou pohraniční finanční stráži pro službu pohraniční zákonité ochrany, okolnost ta činila by ji jen vůči jejím vojenským nadřízeným zodpovědnou. Z úvah shora uvedených nezáleží však též na tom«, že uvědomění podřízených orgánů o dohodě mezi zástupci Čsl. republiky a Rakouska o stíhání provinilců přes hranice stalo se výnosem, jenž vydán byl až po případu, o nějž jde. Jelikož soudem tuzemským přiznati jest veřejné stráži tuzemské povahu tuto i tehdy, když úřadování stalo se za hranicemi, jest otázka, platila-li zmíněná dohoda již v době skutku, bezvýznamnou, to tím spíše, že výnos presidia ministerstva vnitra ze dne 18. ledna 1920 čís. j. 1819 neobsahuje vlastně ničeho jiného než sdělení stavu samozřejmého a spořádaným poměrům mezistátním odpovídajícího.