Čís. 606.

Ke skutkové podstatě zločinu podílnictví na krádeži dle § 185 tr. zák. nestačí po stránce subjektivní vědomí pachatele, že se věc do držení toho, od něhož jí nabyl, nedostala způsobem poctivým.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1921, Kr I 160/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního jakožto nalézacího soudu v Praze ze dne 13. prosince 1920, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podílnictví na krádeži dle §§ 185, 186 a) tr. zák., napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl — mimo jiné z těchto důvodů:
Napadeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným zločinem podílnictví na krádeži ve smyslu §§ 185, 186 a), b) tr. zák., spáchaným tím, že, koupiv 4 stoly v ceně 7600 K, ukradené několika pachateli Emilu G-ovi, převedl na sebe věci ukradené a odbyt jich opatřil, při čemž mu dle hodnoty věci bylo povědomo, že krádež spáchána byla způsobem takovým, který ji činí zločinem. V rozhodovacích důvodech rozsudku uvádí se o stěžovateli nejprve, že doznává faktické okolnosti, »z nichž plyne jeho vina«, v zápětí však se dodává, že se stěžovatel hájí tím, že mu známo nebylo, že se jedná o věci kradené. Na to pak soudní dvůr již na základě tohoto doznání v souvislosti s ostatními okolnostmi dospěl k přesvědčení, že stěžovatel, když stoly kupoval, dobře věděl, že jde o věci kradené (ceny vyšší než 200 K). Zjišťuje, že stěžovatel projevil pochybnost o původu oněch stolů, že je však přece koupil, aniž zjistil, odkud prodavači jich je mají, že proto dle přesvědčení soudu věděl, že poctivým způsobem do držení obyčejných dělníků se nedostaly, což prý ostatně také z ceny jich bylo patrným. Zmateční stížnosti, která se dovolává důvodů zmatečnosti dle § 281 čís. 5, 9 a), po případě čís. 10 tr. ř., nelze upříti oprávnění. Skutková podstata podílnictví na krádeži nebo na zpronevěře předpokládá na rozdíl od skutkové podstaty přestupku dle § 477 tr. zák. pachatelovo vědomí, že věc, kterou ukrývá, na se převádí nebo jejíž odbyt opatřuje, byla ukradena nebo zpronevěřena. Zjištění tohoto vědomí nelze tudíž nahradili zjištěním vědomí, že se věc do držení toho, od něhož jí bylo nabyto, nedostala způsobem poctivým. Lzeť si zajisté cizí věc opatřiti také jiným způsobem nepoctivým, pravidelně ovšem zároveň i trestným, který však nemusí nezbytně býti právě krádeží nebo zpronevěrou. Kdyby byl stěžovatel na příklad věděl, že osoby, od nichž stolů nabyl, si je opatřily podvodem, jeho činnost, převedení stolů na se a opatření jich odbytu, nikdy by se samozřejmě nebyla stala činem, trestným ve smyslu § 185 tr. zák. Bylo tudíž povinností nalézacího soudu, aby náležitou pozornost věnoval zjišťování otázky, byl-li si stěžovatel toho vědom, že jde o věci kradené; povinnosti té však dbáno nebylo.

Citace:

č. 606. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 435-436.