Čís. 346.
Ustanovení zákona o potravinách (ze dne 16. ledna 1896, čís. 89 ř. zák.z roku 1897) nebyla za války pozbavena dočasně účinnosti tím, že bylo dovoleno vyráběti potraviny náhradní.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1921, Kг I 642/20.)
Nejvyšší soud zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 17. května 1920, jímž byl uznán vinným přestupkem dle § 11 čís. 3 zák. o falšování potravin — mimo jiné z těchto
důvodů:
Stížnost namítá, že ustanovení zákona o potravinách byla za války fakticky suspendována tím, že bylo dovoleno vyráběti náhradní potraviny. Avšak nehledě k tomu, že o takové suspensi nemůže býti řeči, poněvadž nařízení úřadu pro výživu lidu ze dne 31. března 1918 se týká pouze potravin náhradních, t. j. vyráběných z látek a výrobků jiných, než dosud obvyklých, kdežto zákon o potravinách se týká poživatin a předmětů potřeby v § 1 zák. uvedených, stanoví cit. nařízení v § 4, že také náhradní potraviny musí býti co do způsobu, účelu a jakosti označeny pravdivě a srozumitelně, zakazujíc každé označení, způsobilé klamati kupce zboží, a stanovíc v § 12 na přestupky tresty.