Čís. 449.
»Odporem« ve smyslu §u 279 tr. zák. jest nejen útočné počínání si, nýbrž vůbec každá, na venek projevená neposlušnost.
(Rozh. ze dne 21. května 1921, Kr I 317/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního“ zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Čes. Budějovicích ze dne 19. února 1921, jímž byl obžalovaný uznán vinným pouze přestupkem urážky veřejného úředníka dle §u 312 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti státního zastupitelství, jež uplatňuje důvod čís. 10 §u 281 tr. ř., dlužno přisvědčiti. Nalézací soud vzal za zjištěno, že dne 15. prosince 1920 v sále na střeleckém ostrově v B. vyzval okresní hejtman shromážděné stávkující tovární dělnictvo k rozchodu a že na toto vyzvání odpověděl obžalovaný: »To nic, my půjdeme, až budeme chtiti.« V tomto zjištěném' ději neshledal nalézací soud skutkové povahy přečinu shluknutí dle §u 283 tr. zák., jak bylo žalováno, nabyv přesvědčení, že není vyloučeno, že obžalovaný rozkazu k rozejití uposlechnouti chtěl a také by byl uposlechnul, kdyby nebyl zatknut a kdyby místnost nebyla přeplněna, takže vůbec neměl možnost, rozkazu uposlechnouti. Odsoudil obžalovaného toliko pro přestupek §u 312 tr. zák., spáchaný tím, že oněmi slovy urazil okresního hejtmana, tedy veřejného úředníka (§ 68 tr. zák.), u vykonávání jeho úřadu. Právem uplatňuje naproti tomu zmateční stížnost státního zastupitelství, že zjištěný čin obžalovaného opodstatňuje v objektivním ohledu všechny předpoklady přečinu shluknutí dle §u 279 tr. zák. Skutková podstata tohoto přečinu záleží ve výzvě ku spolupomoci neb odporu proti osobě vrchnostenské, nalézající se ve výkonu služebním. Slovo odpor neznamená pouze útočné počínání, nýbrž vůbec každou na venek projevenou neposlušnost. Objektem přečinu, o nějž jde, je autorita vrchnostenského opatření. Tato je porušena nejen tehdy, vyzývá-li se k positivnímu vystoupení proti vrchnostenskému zákazu neb příkazu, nýbrž i tenkráte, je-li účelem výzvy, vyvolati projev vůle lidu k tomu cíli, by neposlechnuto bylo; dotyčného zákazu neb příkazu. V obou případech staví se proti vůli vrchnosti v cestu jako překážka jednání, k němuž se vyzývá, an vytvořen má býti stav, který se příčí vyslovené vůli vrchnosti. S tohoto hlediska posuzováno zakládá jednání obžalovaného,' nepochybně skutkovou povahu přečinu dle §u 279 tr. zák. Neboť svým projevem: »To nic, my půjdeme až budem chtít,« popuzoval obžalovaný shluknutý lid k tomu, by se z místa nevzdaloval a dal tak, jak stížnost správně vytýká, v tehdejší nebezpečné době zřejmý výraz své vůli ku kladení odporu proti vrchnostenskému příkazu. Vyzýval tudíž shluknutý lid k tomu, by proti vůli vrchnostenské osoby projevil zřejmým způsobem vlastní, opačnou vůli. Tím vyzýval ve smyslu §u 279 tr. zák. více osob k odporu proti osobě vrchnostenské, nalézající se ve výkonu služebním. Zrušovacímu soudu nelze však rozhodnouti ihned ve věci samé, poněvadž není rozřešena subjektivní stránka případu. V tomto ohledu budiž podotknuto, že, co se týče úmyslu, přichází vzhledem k tomu, že § 279 tr. z. neobsahuje po této stránce žádného zvláštního ustanovení, v úvahu výhradně předpis § 1 tr. zák. Stačí tudíž vědomí pachatelovo, že v jeho slovech je obsažen projev, kterým se více osob vyzývá ku spolupomoci neb odporu proti vrchnosti. O tom, jednal-li obžalovaný v tomto vědomí, přísluší, jakožto o otázce rázu skutkového, rozhodovati soudu nalézacímu. Bylo proto nalézti právem jak shora uvedeno. Z hořejších úvah plyne, že, když jednání obžalovaného naplňuje v objektivním směru skutkovou povahu těžšího trestného činu, nemá místa použití § 312 tr. zák. jakožto ustanovení méně trestného.