Čís. 431.

Pro trestnost křivého svědectví (§ 199 lit. a) tr. zák.) jest bez významu, mohl-li by svědek býti volán na základě své výpovědi k zodpovědnosti úřadem politickým pro jiný delikt, než ohledně něhož vypovídal. Svědek může opraviti výpověď pouze do skončení a podepsání protokolu.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1921, Kr I 743/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 28. července 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu dle §§ 197, 199 a) tr. zák.
Důvody:
Stžovatel Václav L. byl uznán vinným zločinem podvodu ve smyslu §§ 197 a 199 a) tr. zák., jehož dopustil se tím, že dne 14. února 1920 před okresním soudem ve V. v trestní věci proti Aloisu Ž-ovi pro předražování vydal vědomě křivé svědectví. Vzav za prokázáno, že obžalovaný věděl, že jest vyslýchán jako svědek a že přes to vypovídal vědomě nesprávně, vyslovil nalézací soud vůči obhajobě obžalovaného, že se obával trestního stihání pro koupi pokud se týče pro přeplácení brambor, přesvědčení, že obžalovaný takovéto obavy neměl a míti nemusil. Proti přesvědčení tomuto brojí zmateční stížnost s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 5 §u 281 tr. ř. tvrdíc, že není po zákonu odůvodněno a že trpí vnitřním odporem. Vzhledem k prvému zjištění soudu nalézacího není pochyby, že jest splněn formální předpoklad stihání a odsouzení obžalovaného pro křivé svědectví. Pokud se týče materielního předpokladu, dlužno arci vycházeti ze zásady, ovládající ducha řádu trestního, a vyslovené zejména v předpisu § 202 tr. ř., že totiž vinník není povinen k vině své se doznati a nesmí býti nijakým způsobem donucován, by se doznal; ani sankce § 199 lit. a) tr. zák. nesmí býti tudíž použito za prostředek k obejití zákazu § 202 tr. ř. Vyjde-li tedy při bližším prozkoumání sběhu věci na jevo, že osoba, jako svědek vyslýchaná, v době výslechu byla sama pachatelem, spolupachatelem nebo spoluvinníkem činu, ohledně něhož je slyšena, jest výpověď tato po stránce materielní vlastně zodpovídáním a ospravedlňováním se obviněného, na něž nelze ustanovení § 199 a) tr. zák. použiti. V případě, o nějž jde, nelze však obžalovanému přiznati podobného postavení z té příčiny, poněvadž se jednalo o trestní řízení proti Aloisu Ž—ovi a to pro přestupek předražovaní, při němž svědek, nynější obžalovaný Václav L. nebyl ani jako spolupachatel ani jinak jako spoluvinník súčastněn. Možnost, že obžalovaný by svého času mohl býti po případě volán ku zodpovědnosti úřadem politickým pro delikt jiný, mohla by snad, jelikož zákon v ohledu tom neobsahuje nijakého specielního předpisu, přijití v úvahu jen jako nebezpečí hanby po rozumu § 153 tr. ř., které by bylo obžalovaného oprávňovalo odepříti odpověď na otázku. Jelikož se tak nestalo, obžalovaný naopak v závadném bodě vypovídal vědomou nepravdu, jsa si plně vědom toho, že vypovídá ve vlastnosti svědka, jest výrok odsuzující ho pro zločin dle § 199 a) tr. zák. úplně ospravedlněn. Shora uvedené přesvědčení soudu nalézacího nemá proto pro právní posouzení věci rozhodujícího významu a bylo by tedy bez váhy, i kdyby snad bylo stiženo formelními vadami, stížností vytýkanými. Blíže se jimi zabývati není proto zapotřebí, kdyžtě o zmatečnosti rozsudku dle čís. 5 § 281 tr. ř., z důvodů právních řeči býti nemůže. Důsledkem hořejších úvah padá též důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., pokud jím je uplatňováno, že o skutkové povaze zločinu podvodu dle § 199 a) tr. zák. nemůže býti řeči vzhledem k obraně obžalovaného, že vypovídal při závadném výslechu ze strachu před trestním stiháním a že tudíž v nepravdivé výpovědi jeho, formelně sice jako svědkem učiněné, spatřovati dlužno opravedlňování se osoby, z činu trestního podezřelé. Neodůvodněnou je však stížnost i v tom směru, pokud tvrdí, že čin obžalovaného stal se beztrestným pro dobrovolné odstoupení. Stížnost jest na stanovisku, že svědeckou výpověď obžalovaného v téže trestní věci učiněnou jednak v přípravném vyhledávání, jednak při hlavním přelíčení dlužno považovati za jeden celek, že následkem toho jeví se býti závadná prvá výpověď pouhým pokusem, jenž dobrovolnými odstoupením a opravou stal se beztrestným, zvláště, když prý § 106 tr. ř. připouští podstatné dodatky a opravy výpovědi bez omezení, byl-li již protokol formálně skončen a uzavřen. Než ve smyslu §§ 105 a 106 tr. ř. může svědek doplnili a opraviti své seznání, dokud jeho výslech není ukončen; zevním znamením v tomto ohledu je skončení protokolu a podepsání jeho svědkem. Jen tenkráte tedy, kdyby svědek při výslechu potvrdil něco nepravdivého, ale před zmíněným formelním ukončením výslechu náležitě to opravil, nedopustil by se zločinu křivého svědectví podle § 199 a) tr. zák., nýbrž jen beztrestného pokusu, poněvadž dobrovolně ustoupil od dokonání zločinu. Opravil-li výpověď teprve v pozdějším období, nemůže se již dovolávati beztrestnosti. V tom, že obžalovaný byl vyslýchán jako svědek při hlavním přelíčení, nelze spatřovati pokračování výslechu z přípravného vyhledávání, nýbrž dlužno výslech ten vzhledem ku zásadě ústnosti a bezprostřednosti hlavního přelíčení jakož i se zřetelem na ustanovení §§ 247 a 248 tr. ř., pokládati jak co do formy tak i co do věci za výslech nový. Zločin podvodu, o nějž jde, nenáleží k oněm činům, jichž trestnost může býti zrušena napotomní účinnou lítostí. Nelze proto tvrditi, že správnými údaji při hlavním přelíčení byly odstraněny nepravé údaje přípravného vyhledávání, neb že dokonaný čin trestný byl přesunut zpět do období pokusu a stal se beztrestným tím, že byla křivá výpověď odvolána. Takovéto pojetí nebylo by lze sloučiti s povahou zločinu, o nějž jde, a s požadavky právní bezpečnosti. Neboť důvod trestnosti křivé výpovědi, totiž ohrožení konání spravedlnosti, platí i při výpovědech, učiněných v přípravném vyhledávání, uváží-li se, že na nich druhdy závisejí mnohé, pro obviněného závažné následky, jako zastavení nebo další provádění trestního řízení, uvalení nebo zrušení vazby, dání v obžalobu, ba i výsledky hlavního přelíčení.

Citace:

č. 431. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 179-181.