Čís. 380.
Jde o krádež, nikoliv o zatajení nálezu, přivlastnil-li si pachatel věc uvnitř ohraženého obvodu, jenž náleží poškozenému.
(Rozh. ze dne 19. února 1921, Kr II 5/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Těšíně ze dne 21, července 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže dle §§ 171, 176 II b) tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Provádějíc důvod zmatečnosti čís. 10 § 281 tr. ř., uvádí zmateční stížnost, že tu jde pouze o podvod dle §§ 197, 201 c) tr. zák. a sice vzhledem ku ceně, již sice převyšuje 50 K, nikoliv však 200 K, pouze o přestupek podvodu. Než sluší přisvědčiti názoru rozsudku, že skutek stěžovatelův opodstatňuje skutkovou podstatu krádeže. Totožnost pytle švestek, jež si obžalovaný osvojil, s pytlem, jenž ztratil se z vagonu, nemůže, hledíc ku zjištění rozsudku a předpisům §§ 258, 288 č. 3 tr. ř. býti brána s úspěchem v pochybnost stížností, uplatňující toliko hmotné důvody zmatečnosti. Tu pak, ať již pytel z vagonu vypadl, ať již vynesen a u plotu nádraží uložen byl nějakým neznámým pachatelem v úmyslu zlodějském, vždy byl, jak soud nalézací právem za to má, v moci železniční správy, pokud byl na nádraží, plotem ohraženém. Právě ohradou nádraží brání správa železniční přístupu nepovolaných osob do nádraží a vykonává tím držbu věcí uložených tam ať již s jejím vědomím či bez něho, to tím spíše, ježto předpisuje vlastním zřízencům, ku přístupu jedině oprávněným, by předměty tam nalezené odevzdali nadřízenému úřadu. Proto právem shledal soud nalézací ve skutku stěžovatelově zločin krádeže, nikoliv přestupek podvodu.