Čís. 492.
Skutková podstata zločinu veřejného násilí dle §u 83 tr. zák. jest splněna, byla-li vlastníku odňata disposice ohledně nemovitého statku, ať se zabírající skutečně držby ujali čili nic. Není třeba, by násilí na osobě bylo skutečně vykonáno.
(Rozh. ze dne 23. června 1921, Kr I 172/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského· soudu v Hoře Kutné ze dne 22. ledna 1921, pokud jím: byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí dle §u 83 tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
Po stránce věcné namítá stížnost, že ve zjištěném jednání obžalovaných nespočívá skutková podstata zločinu dle §u 83 tr. zák., poněvadž zde není násilného vpadnutí do cizího majetku, ježto obžalovaní přišli bez násilí, nikoho nevypudili ani neohrožovali, není zde prý dále rušení držby nemovitého majetku, poněvadž nikde nedošlo к ujmutí se cizí držby, a konečně nebylo prý vykonáno žádné násilí na osobách a na věcech. Námitky stížnosti jsou liché. Násilné vpadnutí ve smyslu §u 83 tr. zák. předpokládá arci již dle svého znění, by bylo vynaloženo násilí, tím však jest nejen násilí fysické, nýbrž i morální (psychické) tenkráte, když osoby, do cizí nemovitosti vpadnuvší, projevily buď výslovně nebo mlčky (způsobem konkludentním) úmysl, použíti po případě násilí, proti němuž by byl všechen odpor marným. V tomto daném případě zjišťuje první soud, že oba obžalovaní se zástupem; více lidí vstoupili do kanceláře ředitele velkostatku, zde prohlásili, že zabírají velkostatek s veškerými dvory a podniky, přejímají veškeré úřednictvo, zabavují veškeré zásoby a zakazují je vydávati, že vyzvali ředitele, aby jim vydal pokladnu a knihy; dále zjišťuje, že oba obžalovaní jako vůdcové vícečlenné deputace shluknutého davu vstoupili do budovy rolnického družstva v S. a do mlýna Josefa K. v K. a že obžalovaný Š. prohlásil v onom případě účetnímu, že se družstvu zakazuje disponovati obilím, v tomto' případě provedl revisi mlýna, zabavil obilí, zřídil stráž a dal pak obilí odvésti. Konečně zjišťuje rozsudek, že jak ředitel panství, tak i účetní družstva a majitel mlýna se podrobili rozkazům obžalovaných jen z donucení, totiž proto, že věděli, že by proti davu sroceného lidu odporem ničeho nepořídili. I když se tedy obžalovaní nedopustili při vstupu do nemovitosti násilných činů, dlužno spatřovati v tom, že oba obžalovaní jako původci akce a vůdcové davu s více osobami vstoupili do kanceláře velkostatku a učinili prohlášení, jímž dosavadnímu vlastníku, chráněnému zákonem, nezákonnou cestou odňali volnost vykonávání práv majitelských, násilný vpád v pokojnou držbu pozemků a v tom, že vnikli do budovy družstva a do mlýna proti mlčky projevené, předpokládané vůli majitele, násilné vniknutí do domu. Naplňuje tudíž jednání obžalovaných zákonný předpoklad násilného vpádu, poněvadž v obou případech jednali způsobem, který nedopouští pochybnosti, že byli odhodláni s davem použiti násilí proti každému, kdo by se pokusil jejich svémoci klásti odpor. Neprávem popírá stížnost, že by zde bylo dalších dvou náležitostí skutkové podstaty zločinu §u 83 tr. zák. shora zmíněných. Rušení držby nemovitého majetku spočívá právě v tom, že vyslovivše zabrání omezili, pokud se týče znemožnili obžalovaní oprávněnému vlastníku volně vykonávati práva majitelská. Dle zákona jest vlastník oprávněn zásadně neobmezeně a dle své vůle vládnouti podstatou i užitky věci a každého jiného z toho vyloučiti (§ 354 obč. zák.). Bezelstný držitel může již proto, že věc bezelstně drží, nikomu z toho nejsa práv, dle libosti věci užívati, ji spotřebovati ano i zničiti (§ 329 obč. zák.). Byla-li, jak se stalo v tomto případě, vlastníku velkostatku volná disposice majetkem odňata, pak byl zajisté v pokojné držbě nemovitého majetku rušen, ať již došlo kul skutečnému ujmutí držby se strany zabírajících čili nic. Násilím na osobách bylo již hromadné vystoupení většího počtu osob, jichž vůdcové — obžalovaní — prohlásili podniky a zásoby za zabrané, když správcům, pokud se týče majitelům jich nezbývalo nic jiného, než podrobili se diktátu vniknuvšího lidu, nechtěli-li se vystaviti horším následkům, kdyby se cizí vůli nepodrobili. Aby násilí na osobě bylo skutečně vykonáno, zákon v §u 83 tr. zák. nežádá; stačí, když pachatelé byli hotovi případný odpor přemoci násilím, tedy také, když držitel se ani neodvážil podporovati, vida, že by to bylo marné, jak to je zjištěno také v tomto případě. Násilí na jmění a statku záleželo, v tom, že zabráním podniků bylo vysloveno, že se majitelům, pokud se týče jich zástupcům odnímá právo volně nakládati s majetkem, v čemž zajisté spočívá protizákonné a svémocné zasahování do majetkové sféry vlastníků, kteréž nelze jinak označiti než jako násilí.