Čís. 4687.

Účinek zprávy (§ 18 zák. na ochr. rep.) nelze posuzovati jen podle dojmu, jaký zpráva vyvolá u přímých a prvých posluchačů ve chvíli, kdy jest pronášena pachatelem, nýbrž je třeba míti na zřeteli i ony možné následky, jež nastanou ještě u dalších osob, k nimž za postupného rozšiřování pachatelem podníceného bude zpráva snad ještě přenesena (zpráva v hospodě sdělená pronikne vypravováním hostů v širší kruhy obyvatelstva).
(Rozh. ze dne 11. dubna 1933, Zm 2 302/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost, obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 1. června 1931, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 18 čís. 1 a 2 zákona ze dne 19. března 1923, č. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek prvé stolice jen, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 18 čís. 1 a 2 — správně jde ovšem v § 18 č. 1 o »přestupek« — zákona na ochranu republiky, a vytýká mu zmatečnost podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. dovozujíc, že souzené projevy nemohly býti způsobilé vážně znepokojiti obyvatelstvo S-a nebo poškoditi veřejný pořádek, protože stěžovatel byl napilý, mluva jeho byla nejasná, nesrozumitelná, a jeho chování bylo takové, že při nejmenším jeho vyhrůžky nebyly pojímány vážně několika málo osobami, ktré byly při souzených projevech přítomny, a jimž nebyl stěžovatel znám a pro něž byla napilost stěžovatelova zjevná (poznatelná). K vývodům stížnosti nelze se přidati. Účinek zprávy nelze — jak už dovoženo v nálezu čís. 4010 sb. n. s. — posuzovati jen podle dojmu, který zpráva vyvolá u přímých a prvých posluchačů ve chvíli, kdy jest pronášena pachatelem, nýbrž je třeba míti na zřeteli i ony možné následky, jež nastanou ještě u dalších osob, k nimž za postupného rozšiřování pachatelem podníceného bude zpráva snad ještě přenesena. Tím méně byla rozsudečnému předpokladu způsobilosti souzené zprávy vyvolali ony účinky na závadu zjištěná skutečnost, že jeden z přítomných hostů nebral řeči stěžovatelovy vážně; zjišťujeť rozsudek, že ostatní přítomní se nad projevy stěžovatelovými rozčilovali, a v záznamech o výpovědi svědka Jaroslava Ř-e není opory pro tvrzení stížnosti, že rozčilení tohoto svědka mělo svou příčinu teprve v tom, že stěžovatel chtěl se státi k mírné domluvě svědka útočným, přesněji počal se kasati na svědka mu domlouvajícího a naň se obořil. Onomu předpokladu nebránila ani skutečnost, že šlo ve stěžovateli o neznámého obchodníka S dobytkem mluvícího v hospodě před svědky, kteří ho neznali, ale viděli jeho napilost, nikoliv o řečníka mluvicího ve veřejném shromáždění lidu; nejdeť v souzených projevech o opověď způsobení zla lidmi z podnětu stěžovatele činnými, nýbrž o prozrazení nálady prý v německém obyvatelstvu živé a výbuchem prý hrozící, a zprávy v hospodách sdělené pronikají vypravováním hostů v širší kruhy obyvatelstva, aniž bývá vždy sděleno i, kým a za jakých okolností byly v hospodě proneseny. Vhodně podotýká rozsudek v tomto směru, že souzenou zprávou projevil obžalovaný své vnitřní přání, v jehož splnění věří jako mnozí jiní jeho soukmenovci, a že obec, ve které se projev stal, tvoří výběžek českého území, obklíčený ze tří stran obcemi německými. S obhajobou stěžovatelovou, že byl úplně opilý, a s příslušnou částí svědeckých výpovědí se rozsudek náležitě vypořádal.

Citace:

č. 4687. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 238-239.