Čís. 4595.

I cenné papíry (akcie), dané pachatelem se souhlasem vlastníka bance do zástavy za účelem realisace zápůjčky, kterou vlastník tímto způsobem chtěl pachateli poskytnouti, mohou býti předmětem zpronevěry; svémocný prodej těchto papírů pachatelem jest »přivlastněním si« jich po rozumu § 183 tr. zák. Pro dosah §§ 183, 184 tr. zák. (pro zjištění, jde-li o zločinnou kvalifikaci pokud se týče vyšší sazbu trestní) jest však z povšechné objektivní hodnoty těchto papírů odečísti částku, kterou by bylo vlastníku (svěřiteli) beztak vynaložiti, by si znovu zjednal skutečnou moc nad nimi, i kdyby nebylo došlo ke svémoci (částku, kterou vlastník prostředkem svěření papírů k lombardu zamýšlel zapůjčiti).
(Rozh. ze dne 21. ledna 1933, Zm I 973/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 23. září 1931, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183, 184 tr. zák., zamítl zmateční stížnost, pokud napadla výrok o vině. Jinak zmateční stížnosti vyhověl, zrušil napadený rozsudek jako zmatečný ve výroku o trestu jakož i ve výrocích s tím souvisících, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost, jež vytýká napadenému rozsudku zmatečnost podle čís. 4, 5, 9 a), 11 § 281 tr. ř., není důvodná, pokud napadá výrok o vině. Vada neúplnosti soudního výroku vytýkaná stížností podle čís. 5 § 281 tr. ř. způsobuje zmatečnost rozsudku jen, mají-li opomenuté výsledky hlavního přelíčení nebo třeba skutečnosti jimi napovězené význam rozhodný. Té povahy není ani účel transakce, již L-ová umožnila stěžovateli, odevzdavši mu cenné papíry, ani (finanční) ztráta (hmotná škoda), kterou stěžovateli způsobili jeho zaměstnanci. Že L-ová chtěla — po případě z pohnutky vážné známosti se stěžovatelem a snad dokonce v naději, že je stěžovatel pojme za manželku — umožniti stěžovateli založení vlastního obchodu, nebylo by na závadu předpokladu, že L-ová omezila — zákazem jinakého nakládání, najmě zcizení cenných papírů — svou finanční pomoc stěžovateli na zmocnění k lombardování cenných papírů pro výpůjčku 10 000 Kč, najmě když — jak později se dokáže — lombardem nepřešlo disposiční právo na půjčitele. A zpronevěry dopustil se stěžovatel prodejem cenných papírů, nikoliv tím, že jich ze zástavy nevyplatil, takže je lhostejno, co bylo příčinou, že stěžovatel cenné papíry nevyplatil a nevrátil, a zda příčinou toho byly tvrzené jím ztráty. Po stránce hmotněprávní připomíná se stížnosti předem, že rozsudek shledává svémoc a trestné provinění stěžovatele výlučně v tom, že, ačkoliv se zavázal, že s lombardovanými akciemi nebude disponovati beze souhlasu
L-ové, akcie prodal a že prodej jakožto výkon práva příslušejícího jen vlastníku spadá pod pojem přivlastnění si, pročež bylo také výrok rozsudku omeziti na tuto činnost obžalovaného. Proto jsou bezpředmětny a nenutí k podrobnému vyvracení vývody stížnosti operující s pojmem zadržení za sebou, t. j. pouhého nevrácení svěřené věci svěřiteli nebo třeba nevydání jí osobě svěřitelem určené. Pochybeny jsou vývody stížnosti, jež navazují na předpoklad, že banka, u níž byly akcie lombardovány, nebyla by povinna vrátiti po zaplacení zápůjčky tytéž akcie. Předpoklad je v příkrém rozporu s ustanoveními zákona z 10. října 1924, čís. 241 sb. z. a n. — srov. obzvláště § 1 odst. čís. 2, § 12 odst. čís. 4, §§ 13 a 16 —, kdyžtě nebylo při hlavním přelíčení a není ani stížností tvrzeno, že stěžovatel zmocnil ve smyslu § 3 cit. zák. dotčenou banku, by s převzatými akciemi libovolně nakládala. Byla-li dotčená banka povinna držeti akcie zástavou dané jako cizí pro ni cenné papíry a — ovšem po zaplacení poskytnuté na ně půjčky — stěžovateli je vrátiti, bylo i stěžovateli zásadně možno vrátiti tytéž akcie svědkyni L-ové, takže akcie byly — jako podle ustálené judikatury zrušovacího soudu zastupitelné věci vůbec — vhodným předmětem svěření a zpronevěry, třebaže byly stěžovateli odevzdány se svolením k opatření si zápůjčky lombardem.
Nesprávný jest i názor stížnosti, že lombardem přešlo disposiční právo se
stěžovatele-dlužníka na banku-věřitelku. Lombardem nabyla banka — ovšem krom neomezené faktické možnosti disposice — jen oprávnění k disposicím krytým rozsahem práva zástavního, kdežto jinak příslušelo právo s akciemi disponovati nadále — v poměru mezi bankou a stěžovatelem — tomuto, jenž také skutečně tohoto práva a této možnosti použil, vlastně zneužil ku prodeji akcií bance. Úplnou volnost disposice s akciemi mohl si stěžovatel arciť zjednati jen zaplacením lombardní zápůjčky a jen disposiční moc takto zúženou nebo třeba stiženou a podmíněnou mohl a měl — po případě v určené mu době — stěžovatel L-ové vrátiti, neměl-li hotových peněz k zaplacení půjčky. Než za toto zmenšení, ztížení, zúžení disposiční volnosti L-ové, jež nastalo — ponecháme-li stranou případný nesoulad mezi výší lombardní půjčky — jak byla určena L-ovou a jak byla uskutečněna obžalovaným — se souhlasem L-ové, nečiní se stěžovatel v rozsudku zodpovědným. Provinění jeho podle § 183 tr. zák. trestné je rozsudkem a to právem spatřováno ve svémoci stěžovatelově, která přistoupila k stěžovateli dovolenému lombardování akcií, totiž v prodeji akcií. Prodejem tím disponoval stěžovatel s akciemi, odevzdanými do jeho neomezené faktické moci k určitému způsobu nakládání, tedy s věcmi svěřenými, způsobem jinakým, ku kterému nebyl zmocněn a jakým disponovati může jen vlastník věcí, takže si tím stěžovatel akcie přivlastnil, připravuje L-ovou též o zmíněnou ztenčenou možnost disposice s akciemi a porušuje, vlastně niče k akciím se vztahující věcné právo (vlastnictví) L-ové v rozsahu zbylém po jich lombardování, nikoli — jak nesprávně tvrdí stížnost — jen obligační nárok L-ové na to, by jí bylo vráceno stejné množství akcií téhož druhu a téže hodnoty, nebo by jí byla zaplacena hodnota akcií. Stížnost prokázala se, pokud napadla výrok o vině, neodůvodněnou a byla proto v tomto směru zamítnuta.
V právu je však stížnost, pokud napadla výtkou zmatečnosti podle čís. 11, nesprávně i čís. 4 a 5 § 281 tr. ř. výrok o trestu, který byl nalézacím soudem v napadeném rozsudku vyměřen podle druhé trestní sazby § 184 tr. zák. nebo třeba §§ 1 a 4 zák. z 22. prosince 1921, čís. 471 a čl. I. zák. z 21. prosince 1925, čís. 257 Sb. z. a n., zřejmě na předpokladu, že částkou po rozumu § 184 tr. zák. je prostě a vždy prodejní cena (obchodní hodnota) zpronevěřené věci, a na podkladě dalším, že objektivní prodejní (obchodní) cenou zpronevěřených akcií byla — viz i rozsudečnou větu — částka 25 404 Kč. Po obdobě posl. věty § 173 tr. zák. jest i u zpronevěry přihlížeti k výši škody osoby, jejíž právo k věci se vztahující bylo zpronevěrou poškozeno, takže bude pro dosah §§ 183, 184 tr. zák. z povšechné objektivní hodnoty zpronevěřené věci odečísti částku, již by bylo osobě k věci oprávněné beztak vynaložiti — za tím účelem, by si znova zjednala faktickou moc nad věcí — i kdyby nebylo došlo ku trestné svémoci; neboť o tolik zmenšuje se zájem této osoby na tom, by si dotčenou věc zachovala, čili hodnota této věci s hlediska oprávněné k ní osoby, hlediska to ovšem subjektivního avšak — protože ustanovením o zpronevěře jsou chráněny zájmy a věcná práva této osoby — rozhodného. V souzené trestní věci byly zpronevěřené věci (akcie) dány před souzenou svémoci se souhlasem majitelky v zástavu za zápůjčku 10 000 Kč. Z této zástavy bylo majitelce akcií — ovšem s výhradou postihu proti stěžovateli za nesplnění obligačního závazku k zaplacení zápůjčky a uvolnění zástavy — vyplatiti dotčené cenné papíry; o tuto zápůjčku zmenšila se pro ni tehdejší hodnota akcií, takže činila méně než 20 000 Kč. Použil-li rozsudek na souzený skutek trestní sazby, podmíněné hodnotou vyšší 20 000 Kč, vykročil z mezí trestní sazby, která se při správném použití zákona ke skutku vztahuje, a je zmatečným podle § 281 čís. 11 tr. ř. Proto bylo dále uznati, jak se stalo.

Citace:

Čís. 4595. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 43-45.