Čís. 4597.

Promlčecí doba může býti přetržena a požadavku »včasného pokračování v zahájeném řízení« po rozumu §§ 27, 40 tisk. zák. vyhověno jen úkony předsevzatými trestním soudem, nikoliv úkony (návrhy) obžalobcovými (sepsáním obžaloby).
Úkonem směřujícím k pokračování v trestním stíhání je i opatření trestního soudu, by mu byly spisy státním zastupitelstvím s příslušnými návrhy včas vráceny za účelem dalšího stíhání pachatele; nelze proto v tom, že spisy byly u státního zastupitelství k návrhu a ve lhůtě § 40 tisk. zák. nebyly soudu vráceny, spatřovati »nemožnost stíhati vinníka v těchto zemích« po rozumu této stati zákona.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1933, Zm II 220/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací po ústním líčení zkoumav ke zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu trestního v Brně ze dne 26. března 1931 spisy týkající se trestní věci proti Petru H-ovi pro přečin podle § 14 čis. 5 a § 15 čís. 2 zákona na ochr. rep. a přestupek podle § 23 tiskového zákona, — uznal podle § 290 tr. ř. takto právem: Rozsudek krajského soudu trestního v Brně ze dne 26. března 1931, pokud jím byl obžalovaný Petr H. uznán vinným přečiny podle § 14 čís. 5 a § 15 čís. 2 zák. na ochr. rep. a přestupkem podle § 23 tisk. zák. se zrušuje jako zmatečný. Obžalovaný zprošťuje se podle § 259 čis. 2 tr. ř. z obžaloby pro ony trestné činy, spáchané tím, že 6. července v B. rozšiřoval cyklostilem psané letáky »Pracujícímu lidu na Brněnsku« a jejich obsahem způsobem surovým a štvavým hanobil republiku tak, že to může snížiti vážnost republiky a ohroziti obecný mír v republice, a veřejně podněcoval ke zločinu veřejného násilí a přečinům shluknutí, a téhož dne v B. rozdával tištěné spisy mimo místnost řádně k tomu ustanovenou.
Důvody:
Nejvyšší soud jako soud zrušovaci zkoumav ke zmateční stížnosti veřejného obžalobce podle § 290 tr. ř. spisy týkající se trestní věci proti obžalovanému Petru H-ovi pro přečiny podle § 14 čís. 5 a § 15 čís. 2 zák. na ochr. rep. a pro přestupek podle § 23 tisk. zák. shledal, že bylo trestního zákona na újmu obžalovaného nesprávně použito. Podle skutkových zjištění rozsudku dopustil se obžalovaný přečinů podle §§ 14/5 a 15/2 zák. na ochr. rep. tím, že dne 6. července 1928 v K. P. rozšiřoval cyklostilem rozmnožené letáky »Pracujícímu lidu na Brněnsku«, jejichž — jemu známým — obsahem hanobil způsobem surovým a štvavým republiku, tak že to může snížiti vážnost republiky a ohroziti obecný mír v republice a veřejně podněcoval ke zločinům veřejného násilí a přečinům shluknutí; kromě toho dopustil se rozdáváním těchto letáků mimo místnosti k tomu řádně ustanovené přestupku podle § 23 tisk. zákona. Pro tyto trestné činy, spáchané jednak obsahem tiskopisů, jednak proti předpisům, sloužícím k zachování pořádku ve věcech tiskových, platí zvláštní ustanovení o promlčení podle §§ 40 a 27 tiskového zákona. Podle těchto "předpisů nastane totiž při tiskových deliktech, obsažených v částce druhé tiskového zákona, jakož i při trestných činech, spáchaných obsahem tiskopisů, promlčení mimo jiné i, nebylo-li po dobu šesti měsíců v zahájeném řízení trestním soudem proti žádnému z vinníků pokračováno, při čemž § 40 tisk. zákona stanoví ještě podmínku, že se stíhhání v těchto zemích státi mohlo. Právě takový stav se utvořil v trestní věci, o niž jde. Podle spisů, jejichž obsah může vzíti zrušovací soud, pokud jde o skutečnosti procesní, za podklad svého rozhodnutí při zkoumání zmatku podle čís. 9 b) § 281 tr. ř., třebaže nebyly v rozsudku výslovně zjištěny, byly tyto spisy dne 25. listopadu 1929 předloženy státnímu zastupitelství k návrhu. Od té doby nebylo v zahájeném řízení pokračováno až teprve po 27. květnu 1930, kteréhožto dne došla krajského soudu trestního obžaloba státního zastupitelství. Nebylo tedy po dobu »více než šesti měsíců« v zahájeném řízení pokračováno. Proti tomuto stanovisku nedá se s úspěchem zastávati názor, že obžalovací spis, jak lze z data na něm seznati, byl sepsán státním zástupcem dne 6. května 1930, a že tedy tímto úkonem státního zastupitelství, stavším se před uplynutím šestiměsíční lhůty promlčecí, »pokračováno bylo v zahájeném řízení«; tu jest totiž zdůrazniti, že tiskový zákon, pokud v §§ 27 a 40 mluví o »pokračování v zahájeném řízení«, má na mysli řízení trestním soudem zahájené a vedené, což jasně vysvítá z doslovu předpisu § 40 tisk. zák., kde je výslovně řeč o tom, zda bylo po dobu šesti měsíců zavedeno stíhání (pokračováno v řízení) proti vinníku soudem trestním v těchto zemích. S ohledem na tento obsah zákona nelze proto pochybovati o tom, že jen úkony trestním soudem předsevzatými, nikoli tedy úkony obžalobcovými, může býti přetržena promlčecí doba a vyhověno požadavku »včasného pokračování v zahájeném řízení«. Oproti tomuto právnímu stanovisku nelze důvodně poukazovati ani na některá rozhodnutí bývalého vídeňského nejvyššího soudního dvoru, jejichž znění by mohlo podporovati právě vyvrácený názor, pokud se v nich — č. 2845 a 3176 vídeňské úřední sbírky — mluví o tom, že »ani soudem, ani žalobcem nebyly podniknuty kroky, v nichž by bylo lze spatřovali pokračování v zahájeném řízení«. Leč podle toho, co bylo o právním výkladu příslušného předpisu §§ 27 a 40 tisk. zákona uvedeno, nelze návrhům žalobcovým přiznati povahu úkonů přetrhujících promlčení, nýbrž lze — a jen potud lze oněm rozhodnutím přisvědčiti — v takových návrzích spatřovati jen podnět a vhodný prostředek k tomu, by soudem trestním bylo v zahájeném řízení včas pokračováno. Nebylo proto v souzeném případě pokračováno ve smyslu zákona v zahájeném řízení, pokud státním zastupitelstvím byla sepsána dne 6. května 1930 obžaloba; rozhodný je naopak okamžik, kdy soudem předsevzat byl další zákonem předpokládaný úkon, a to se stalo teprve po 27. květnu 1930, kteréhožto dne došla obžaloba krajského soudu trestního, v Brně.
Bylo by arci lze dále namítnouti, že v tomto případě nebylo soudu možno pokračovati v zahájeném řízení, poněvadž vyšetřující soudce skončiv trestní vyšetřování, sdělil dne 25. listopadu 1929 spisy státnímu zastupitelství, jímž mu včas — v šestiměsíční lhůtě — nebyly vráceny. Leč okolnost ta neodpovídá pojmu »nemožnosti stíhati vinníka v těchto zemích«, jak jej na mysli má § 40 tisk. zák. Taková skutečná nebo právní nemožnost by tu ovšem mohla býti, pokud na příklad pachatel dlí v cizině; výstižně poukazovala některá starší rozhodnutí i na takovou právní nemožnost, pokud bránila dalšímu stíhání pachatele nastalá jeho poslanecká imunita — kterážto úvaha ovšem pozbyla významu zákonem z 30. května 1924 č. 126 sb. z. a n., pokud však jde o případ, že se nalézaly spisy u státního zastupitelství k návrhu, bylo by přece trestnímu soudu možno dopisem prostě upozorniti státní zastupitelství na brzké vypršení šestiměsíční lhůty a vyžádati si spisy, což by zajisté bylo úplně stačilo, by státním zastupitelstvím mu byly včas vráceny spisy s potřebnými návrhy k dalšímu stíhání, k němuž jest počítati i doručení obžaloby, ustanovení hlavního přelíčení a řízení po něm následující. Nehledíc k tomu měl v tomto směru po ruce trestní soud i další účinnější prostředky, jimiž po případě mohl podle § 27 tr. ř. čeliti průtahům jiných úřadů a to i státního zastupitelství. Není-li námitek proti názoru, že sdělení spisů státnímu zastupitelství k návrhu je úkonem, směřujícím k pokračování v trestním stíhání a sluší-li dle prakse spatřovati takový úkon v soudní výzvě právního zástupce strany, by »se k věci vyjádřil« — rozh. č. 3951 n. s. — a zajisté pak i ve výzvě obžalobce — soukromého — podle § 112 tr. ř., nelze pochybovati o tom, že takovým úkonem jest i opatření trestního soudu, jímž se domáhá toho, by mu byly spisy státním zastupitelstvím s příslušnými návrhy včas vráceny za účelem dalšího stíhání pachatele. Jelikož pak podle stavu věci a podle obsahu spisů není opory pro předpoklad, že by nebylo lze soudu v zahájeném trestním řízení proti obžalovanému pokračovati alespoň způsobem shora naznačeným, nastal účinek v § 40 po případě v § 27 tisk. nov. stanovený, k němuž bylo zrušovacímu soudu přihlížeti z moci úřední v základě §§ 290/1 a 281 čís. 9 b) tr. ř., jako kdyby byl tento důvod zmatečnosti uplatňován.

Citace:

Čís. 4597. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 49-52.