Čís. 4711.

Byl-li v případech § 265 tr. ř. pachatel předchozím rozsudkem odsouzen nepodmínečně, nemůže sice soud vynášející pozdější rozsudek na nepodmíněnosti onoho odsouzení nic měniti. Avšak o tom, zda dodatečné odsouzení jím vyslovené je podmíněné či nepodmíněné, rozhoduje sám věcně nejsa vázán nepodmíněnosti předchozího odsouzení.
(Rozh. ze dne 9. května 1933, Zm 1 742/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčeni zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 23. června 1932, pokud jím byl obžalovanému, odsouzenému pro zločin zprznění podle § 128 tr. zák. a pro přestupek podle § 23 tisk. zák., povolen podmíněný odklad výkonu trestu. Důvody:
Zmateční stížnost jest neodůvodněná, pokud napadla rozsudek soudu prvé stolíce proto, že byl obžalovanému povolen podmíněný odklad výkonu trestu, ač byl souzený skutek spáchán 2. února 1932 a obžalovaný byl (pravoplatným) rozsudkem krajského soudu v Litoměřicích ze dne 25. února 1932 pro přečin rušení obecného míru podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. a pro přestupek proti bezpečnosti cti podle § 488 tr. zák. (čl. 5. zákona čís. 8 ř. zák. z roku 1868) odsouzen nepodmíněně k trestu tuhého vězení v trvání tří týdnů. Arciť je pokládati předchozí trest a trest za předpokladů § 265 tr. ř. dodatečně k němu přisouzený za trest jednotný, jehož složky by měly býti stejnorodé i co do podmíněného nebo nepodmíněného výkonu trestu. Než požadavku naprosté jednotnosti trestů takto různými rozsudky uložených nelze ani jinak — najmě ne v příčině jednotného způsobu trestů na svobodě — vždy zjednati průchod. Přirozeně musí, třebaže zásada ta není v trestním řádě výslovně projevena, býti ponechána tomu kterému soudu samostatnost rozhodování ve všech směrech, ve kterých mu rozhodování přísluší a náleží, pokud mu zákon neukládá, by se v tom či onom úseku svého rozhodnutí řídil výrokem jiného soudu (viz na př. třetí odstavec § 5 tr. ř., druhý odstavec § 293 tr. ř., § 18 zákona o státním soudě čís. 51/1923). Takové vázanosti pozdějšího rozsudku předchozím rozsudkem v případech § 265 tr. ř. co do podmíněnosti nebo nepodmíněnosti odsouzení nestanoví zákon ze 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n., jehož § 6 ani v druhé části odst. čís. 4 vůbec nejedná o případech, kdy předchozí nebo třeba první z rozsudků, jež jsou mezi sebou v poměru předpokládaném v § 265 tr. ř., vyslovil odsouzení nepodmíněné. Názor zmateční stížnosti, že v takových případech nezbývá soudu vynášejícímu pozdější rozsudek nic jiného, než uložiti trest rovněž nepodmíně ně, vedl by k důsledku naprosto nepřijatelnému, že by byl po případě krajský soud v otázce podmíněného odkladu výkonu trestu vázán předchozím rozsudkem okresního soudu; nehledě ani k důsledku rovněž povážlivému, že by předchozí rozsudek, odepřev podmíněný odklad výkonu trestu z důvodů rozhodných pro určitý druh trestných činů podle § 35 zákona na ochranu republiky čís. 50 Sb. z. a n. z roku 1923 (srovnej i § 16 čís. 3 zákona o vál. lichvě v doslovu zákona čís. 80 Sb. z. a n. 1924) vázal pozdější rozsudek, třebaže pro něj podle trestných činů tvořících jeho podklad právě naznačená hlediska nepřicházejí v úvahu a je mu o podmíněnosti odsouzení uvažovati v mezích §§ 1 a 2 zákona čís. 562/1919. Byl-li tedy v případech § 265 tr. ř. pachatel předchozím rozsudkem odsouzen nepodmínečně, nemůže ovšem soud vynášející pozdější rozsudek na nepodmíněnosti onoho odsouzení nic měniti, byť ji pokládal za nesprávnou, nejsa k tomu zákonem zmocněn. Avšak o tom, zda dodatečné odsouzení jím vyslovené je podmíněné či nepodmíněné, rozhoduje sám věcně, nejsa vázán nepodmíněnosti předchozího odsouzení, přihlížeje ovšem i k tomuto odsouzení nejen potud, zda součet trestů převyšuje meze, do níž podmíněné odsouzení je přípustno podle odst. čís. 1 § 1 zákona čís. 562/1919, nýbrž i potud, zda nebrání souběh skutku dříve souzeného se skutkem nyní souzeným předpokladu hutnému pro podmíněnost odsouzení podle první věty § 1 cit. zákona. Z dosavadních úvah plyne, že nalézací soud postupoval správně, najmě nevykročil z mezí své moci trestní, podjal-li se přes nepodmíněnost předchozího odsouzení úkolu věcně rozhodovati o podmíněném odkladu výkonu trestu uloženého jím dodatkem k onomu odsouzení. Stížnost řídící se opačným názorem je neodůvodněna i byla proto v této části zamítnuta.

Citace:

č. 4711. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 273-275.