Čís. 4697.

Zákaz reformace in peius (§§ 290 odst. 2, 293 odst. 3 tr. ř.) vztahuje se jen k absolutní velikosti trestu; jde-li o trest na svobodě, jen k druhu, trvání a případnými zostřením tohoto trestu.
Soud prvé stolice, vynášející na základě nového hlavního přelíčení rozsudek, není povinen uložiti obžalovanému nižší trest než původním — nejvyšším soudem zrušeným — rozsudkem vyměřený, ani, zprostil-li obžalovaného novým rozsudkem z obžaloby pro některý z trestných činů, jimiž byl uznán vinným původním rozsudkem.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1933, Zm 1 164/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Kutné Hoře ze dne 13. ledna 1932, pokud jím obžalovaný, zproštěn byv podle § 259 čís. 2 tr. ř. z obžaloby pro přestupek zlomyslného poškození cizího majetku podle § 468 tr. zák., byl odsouzen za zločin krádeže podle §§ 171, 174 1 c) tr. zák. a za přestupek zpronevěry podle § 461 tr. zák., jimiž byl pravoplatně vinným uznán rozsudkem téhož krajského soudu ze dne 12. ledna 1931 a nálezem nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího ze dne 31. října 1931, č. j. Zm 1 125/31-1 podle § 178 tr. zák. se zřetelem k § 35 tr. zák. a za použití § 55 tr. zák. do těžkého žaláře na čtyři měsíce, zostřeného a dosazeného 1 postem měsíčně.
Důvody:
Rozsudkem soudu prvé stolice ze dne 12. ledna 1931 byl obžalovaný uznán vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 174 1 c) tr. zák., přestupkem zpronevěry podle § 461 tr. zák. a přestupkem zlomyslného poškození cizího majetku podle § 468 tr. zák. a za to odsouzen podle § 178 tr. zák. se zřetelem k ustanovení § 35 tr. zák. a za použití § 55 tr. zák. do těžkého žaláře na čtyři měsíce, zostřeného a dosazeného jedním postem měsíčně, a ke ztrátě práva volebního, a to nepodmínečně. Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal nálezem ze dne 31. října 1931, Zm 1 125/31-1, o zmateční stížnosti a odvolání obžalovaným proti tomuto rozsudku podaných — státní zastupitelství nepodalo proti tomuto rozsudku opravného prostředku — právem, že zmateční stížnost, pokud směřuje proti výroku rozsudkovému, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem zpronevěry podle § 461 tr. zák., se zamítá, že se jí však, pokud čelí proti výroku rozsudkovému odsuzujícímu obžalovaného pro přestupek zlomyslného poškození cizího majetku podle § 468 tr. zák. vyhovuje, že se rozsudek zrušuje v tomto výroku jako zmatečný, že se zrušuje v důsledku toho též ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících, že se věc vrací soudu prvé stolice, by o ní v rozsahu zrušení znovu jednal a rozhodl, přihlížeje při tom k pravoplatnému odsuzujícímu výroku pro zločin krádeže a přestupek zpronevěry, a že se odvolání odkazuje na toto rozhodnutí. Na to vynesl soud prvé stolice na základě nového hlavního přelíčení rozsudek, jímž se obžalovaný zprošťuje podle § 259, čís. 2 tr. ř. z obžaloby pro přestupek zlomyslného poškození cizího majetku podle § 468 tr. zák a odsuzuje za zločin krádeže podle §§ 171, 174 1 c) tr. zák. a přestupek zpronevěry podle § 461 tr. zák., jimiž byl podle toho, co uvedeno, již dříve pravoplatně vinným uznán, podle § 178 tr. zák. se zřetelem k ustanovení § 35 tr. zák. a za použití § 55 tr. zák. do těžkého žaláře na čtyři měsíce, zostřeného a dosazeného jedním postem měsíčně, a ke ztrátě práva volebního, a to zase bezpodmínečně.
Zmateční stížnost obžalovaného napadá tento rozsudek soudu prvé stolice ve výroku o trestu důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 11 tr. ř. namítajíc, že nalézací soud porušil tímto výrokem ustanovení § 293 odst. 3 tr. ř. V tom, že nalézací soud uložil obžalovanému stejný trest jako dřívějším rozsudkem ze dne 12. ledna 1931, ač zprostil obžalovaného svým novým rozsudkem z obžaloby pro přestupek zlomyslného poškození cizího majetku podle § 468 tr. zák., jímž obžalovaný byl rozsudkem ze dne 12. ledna 1931 uznán vinným, jest prý spatřovati »reformaci in peius, příčící se ustanovením §§ 290 odst. 2 a 293 odst. 3 tr. ř.; neboť nalézací soud byl prý vzhledem k tomu, že obžalovaného oním způsobem z obžaloby částečně zprostil, podle posléze citovaných ustanovení trestního řádu povinen vyměřiti mu nižší trest, než který byl vysloven rozsudkem ze dne 12. ledna 1931.
Stížnosti nelze přiznati důvodnost. Zákaz tak zvané »reformace in peius« v ustanoveních §§ 290 odst. 2 a 293 odst. 3 tr. ř. obsažený vztahuje se jen k absolutní velikosti trestu, tedy v případě, v němž jde, jak tomu je v souzeném případě, o trest na svobodě, jen k druhu, trvání a případným zostřením tohoto trestu. Potřeba zákazu v § 290 odst. 2 tr. ř. uvedeného jest odůvodněna úvahami slušnosti, ježto jde o to, by ten, kdo je přesvědčen, že rozsudkem soudu prvé stolice stala se jemu neb osobě mu blízké, v jejíž prospěch smí podati opravný prostředek, křivda, nedal se odvrátiti od jeho podání obavou, že rozhodnutí vyššího soudu může bytí ještě nepříznivější (Storch, Řízení trestní rakouské, 2. díl, str. 500, poznámka 15). Zákazem § 290 odst. 2 tr. ř., jenž platí podle § 293 odst. 3 tr. ř. též pro soud první stolice vynášející na základě nového hlavního líčení rozsudek, má býti zabráněno jen tomu, by v. případě, v němž byl proti původnímu rozsudku soudu prvé stolice podán opravný prostředek jenom ve prospěch obžalovaného, tohoto nestihl konečně větší trest, než který byl vysloven rozsudkem, jemuž bylo odporováno. Podle toho je zřejmo, že. porušení ustanovení § 293 odst. 3 tr. ř. by přicházelo v souzeném případě v úvahu jen, kdyby nalézací soud byl svým novým rozsudkem obžalovanému uložil větší trest, než který byl vysloven oním rozsudkem soudu prvé stolice ze dne 12. ledna 1931. Tohoto předpokladu tu však není; neboť trest obžalovanému napadeným rozsudkem uložený kryje se úplně s trestem, k němuž byl obžalovaný odsouzen citovaným rozsudkem ze dne 12. ledna 1931. Podle toho nejde tu o »reformaci in peius« příčící se ustanovením §§ 290 odst. 2 a 293 odst. 3 tr. ř. Právní názor stížnosti, že soud prvé stolice vynášející na základě nového hlavního líčení rozsudek je podle posléze citovaných ustanovení trestního řádu povinen uložiti obžalovanému nižší trest, než je trest obžalovanému původním rozsudkem vyměřený, jakmile zprostil obžalovaného novým rozsudkem z obžaloby pro některý z oněch trestných činů, jimiž obžalovaný byl původním rozsudkem uznán vinným, jest označiti za mylný, poněvadž nemá opory ani v doslovu ani ve smyslu ani v účelu ustanovení §§ 290 odst. 2 a 293 odst. 3 tr. ř. (rozh. čís. 3209 víd. sb. a čís. 722 Löfflerovy sb.).

Citace:

č. 4697. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 251-253.